Martin Smolek:

VYBÍRAT SI MEZI CIZINCI NENÍ OSTUDA

Stát je tu od toho, aby příchod zahraničních pracovníků do Česka reguloval. Určovat si, jakou státní příslušnost a jakou profesi upřednostní, není žádná diskriminace, říká v rozhovoru pro MED Martin Smolek, náměstek ministra zahraničí pro řízení sekce právní a konzulární. 

Martin Smolek je špičkový právník se specializací na komunitární právo, který ČR již od roku 2008 coby vládní zmocněnec zastupuje při Soudním dvoru EU. Na ministerstvu zahraničních věcí (MZV) má jako náměstek ministra na starosti také vízové záležitosti. A nejen před soudem v Lucemburku, ale i ve své kanceláři v Černínském paláci si uvědomuje, že Česku citelně chybí nový zákon o pobytu cizinců, který by pružně reagoval na evropskou legislativu i nové migrační trendy. „Do nové normy bych zapracoval i povinnosti firem. Jestliže využívají vládního programu pro vydávání zaměstnaneckých karet, ať se také podílejí na nákladech,“ argumentuje.

Česko před pěti lety zavedlo zaměstnanecké karty, které spojují právo pobývat a pracovat u nás v jediném dokumentu. Loni o tuto kartu zažádalo již více než 30 tisíc lidí. Našlo Česko po letech tápání způsob, jak legální pracovní migraci do země zefektivnit?

Začnu z druhé strany – zdaleka nejlepším nástrojem pracovní migrace do Česka byl náš vstup do Evropské unie. Volný pohyb pracovních sil zůstává jedním z pilířů EU. A zdaleka se to netýká jen Rumunů nebo Bulharů, kteří by u nás chtěli pracovat, ale třeba také cizinců ze západní Evropy, protože těch do Česka přijíždí stále víc.

Pokud se budeme bavit o třetích zemích, pak jsou zaměstnanecké karty úspěšným modelem. Je třeba zdůraznit, že těch „problémových“ zemí, kde je přetlak poptávky po práci v Česku nad nabídkou, a MZV proto musí hledat způsoby, jak se s tímto převisem vypořádat, je z celého světa maximálně do desítky. Zastupitelských úřadů přitom máme kolem 120.

Naší nejvýznamnější menšinou jsou Ukrajinci, předloni ve statistice pobytových oprávnění přeskočili i Slováky. Zrovna v případě Ukrajiny se ale stále mluví o problémech. Před lety se objevovala podezření z korupce, z toho, že elektronický způsob objednávání na konzuláty je možné za úplatu přeskočit a cesta za prací do Česka je tak jen pro ty, kteří si to umějí zařídit.

Taková podezření tu ale budou vždy, nikdy je zcela nevymýtíme. My v cizině nemáme žádné kompetence v orgánech činných v trestním řízení, nejsme partneři ve smyslu místního správního práva. Proto nám nezbývá nic jiného, než taková podezření z nekalosti eliminovat. Právě proto se vymyslel Režim Ukrajina, model zvláštního zacházení s kvalifikovanou pracovní silou, kdy o termínu pro osobní podání žádosti o práci a pobyt v Česku spolurozhoduje více subjektů, a to nikoliv v cizině, ale na našem území. Navíc nejen státní správa, ale i celkem devět oborových garantů programu, mezi nimiž jako největší hráči figurují Hospodářská komora ČR a Svaz průmyslu a dopravy ČR. Cílem bylo znemožnit činnost překupníkům, kteří by museli ovlivnit všechny subjekty začleněné do zmíněného režimu, což je prakticky nemožné.

Klíčovým momentem je i párování nabídky s poptávkou. Na jedné straně jsou firmy zapojené do Režimu Ukrajina, usazené u nás, na druhé zájemci o práci v Česku. Právě díky zapojení oborových garantů máme nejen my, ale i žadatelé jistotu, že česká firma, tedy jejich budoucí zaměstnavatel, je prověřená například co do placení sociálního a zdravotního pojištění. To je kontrolovaná cesta i pro odbory.

Režim Ukrajina funguje bezmála tři roky. Nakolik se osvědčil?

Ten model běží z našeho pohledu výborně. Má jedinou vadu, a to jsou nízké roční kvóty. Poptávka českých firem je vysoká, dvacet tisíc míst ročně nedostačuje, čekací lhůty se bohužel opět prodlužují. Vláda proto schválila návrh ministerstva zahraničí na navýšení ročního objemu na dvojnásobek dnešního limitu, tedy 40 tisíc míst.

Chceme zkrátit čekání

České firmy si stěžují na příliš zdlouhavou administrativu. Jak dlouho vyřízení zaměstnanecké karty v Režimu Ukrajina trvá?

Aktuálně je to 110 dnů od zařazení do programu po podání žádosti ze strany žadatele z Ukrajiny. K tomu je nutné přidat ještě asi 6 týdnů na vyřízení žádosti, kterou provádí ministerstvo vnitra. Naším cílem je zmenšit dobu čekání na maximálně čtyřicet až padesát dnů. A k tomu by právě mělo vést navýšení ročních kvót. Nestojí to ale jen na MZV, protože my sice jsme gestorem, zaměstnanecká politika se ale týká i ministerstva průmyslu a obchodu a samozřejmě resortu práce a sociálních věcí.

Žádosti o zaměstnanecké karty od loňska nabírá soukromé vízové centrum ve Lvově. Jaké zkušenosti máte s outsourcovanou firmou, která zajišťuje vyplnění a předání formulářů?

Bez vízových center bychom nebyli schopni nabírání žádostí zvládat. Vízová centra nám pomáhají v administrativě, jinak bychom museli počet úředníků podstatným způsobem navýšit. Ve Lvově máme sedmnáct konzulárních pracovníků, třeba Poláci jich mají kolem 120. Víz bude ale přibývat, proto musíme na provoz vízových center vyhlásit řádné koncesní řízení.

Kromě státního programu Režim Ukrajina existují i individuální žádosti o práci v Česku. Tam funguje objednávání přes email, měsíční limity bývají vyčerpány během minut. Neuvažuje MZV o nějakém novém elektronickém systému, kterým byl kdysi Visapoint?

Sám za sebe bych si přál, aby přes Režim Ukrajina proudily všechny žádosti. Protože systém emailů není ideální – ne ze strany konzulárních pracovníků ambasády, protože ti do něj nijak nezasahují. Ale z pohledu toho, kdo a jak email odešle. Pro nás jde o zbytkovou kategorii, kterou držíme proto, že nemáme nezpochybnitelnou oporu v zákoně, jež by nám umožňovala individuální žádosti regulovat pomocí vládních kvót. Takové pravidlo by se mělo objevit v novele zákona o pobytu cizinců, která se ovšem vrátila k projednání z Poslanecké sněmovny do Senátu.

Zákon o pobytu cizinců je nepřehledný, novelizuje se dvakrát do roka. Co v něm podle vás jako právníka se specializací na komunitární právo chybí?

Česko nutně potřebuje nový zákon o pobytu cizinců. Osobně bych záležitost řešil rozdělením na zákon o pobytu občanů EU a zákon pro ostatní cizince. Ten první by mohl být jen krátký, který by zakotvil směrnice EU a následnou judikaturu.

Vedle toho nechť je zákon o pobytu občanů ze třetích států, který by především jinak, než to činí stávající úprava, konstruoval proces získávání dlouhodobých pobytů. Právě nové nastavení procesních pravidel je pro budoucí úpravu klíčové.

Dále bych do něj zapracoval například i povinnosti firem. Pokud se účastní vládního programu a získávají zaměstnance, ať také státu něco vracejí, ať se podílejí na nákladech. Vzniká tu kumulace pracovníků na jednom místě a s tím i problémy spojené třeba s povinnou školní docházkou a lékařskou péčí. V zákoně by se dal definovat účelově vázaný odvod státu i spolurozhodovací pravomoc obcí nebo měst, v jejichž katastru velké továrny leží. To říkám sám za sebe.

Obecně je třeba si uvědomit, že zákon o pobytu cizinců je starý dvacet let. Je postaven na architektuře, která ve své době splňovala představu o způsobu přijímání cizinců. To se ale změnilo nejpozději s naším vstupem do EU, velké množství rizik odpadlo i tím, že například Ukrajinci od roku 2017 nepotřebují pro cestování do zemí Schengenu vízum.

Ke dvacetiletému výročí zákona o pobytu cizinců bychom se proto vážně měli zabývat jeho kompletní změnou. Již jen proto, že stávající zákon nepočítá s digitalizací. Chápu, že jsou problémové destinace jako Ukrajina nebo Vietnam, kde se objevují falza osobních dokumentů, která se v digitální formě těžko odhalují. Ve zbytku světa ale není důvod, proč by vše mělo obíhat v papírové podobě tak jako dosud.

Zvláštní vládní režim platí i pro Srbsko, Mongolsko a Filipíny. Je spravedlivé, že některé vybrané země mají program, který jim garantuje česká vláda, zatímco jiné vyjdou naprázdno?

Jistě, stát je tu od toho, aby příchod cizinců do Česka reguloval. Nebavím se teď o některých pobytových titulech, jako je studium, věda a výzkum nebo sloučení rodiny. Co do zaměstnaneckých poměrů má ale každá členská země EU právo rozhodnout o počtu cizinců, které přijme. Vím, že tím leckoho naštvu. Netvařme se ale, že každý cizinec musí mít co do pohybu na našem území a pobytu v něm stejná práva jako Čech nebo občan EU. Už kvůli nám samým zjednodušme všechny procesy a zařiďme, ať jsou férové. Ta férovost ale neznamená stoprocentně stejná pobytová práva, jako mají našinci nebo občané EU. Již proto, že ani na krátkodobé vízum není hmotně-právní nárok, jak opakovaně potvrzují ve svých stanoviscích generální advokáti Soudního dvora EU. 

Nebojme se rozlišovat

Měl by si stát mezi cizinci vybírat i co do jejich původu?

Nebojme se rozlišovat mezi státními příslušnostmi. Nesnažme se chovat ke všem stejně. To není diskriminace, není to ani žádná ostuda. Na občany států třetích zemí máme dokonce povinnost aplikovat jiná pravidla, pokud se nenachází ve stejné nebo srovnatelné situaci. Právě například Schengenský vízový kodex je v rámci EU nastaven tak, že se k určité části cizinců cíleně chováme jinak – ať už kvůli bezpečnostním nebo migračním rizikům. A stejně tak je analogicky možné postupovat v udělování pracovních víz. Řekněme si, koho v Česku chceme, jaké by měl u nás vykonávat profese a podle toho se zařiďme. Dělají to Spojené státy, dělá to Kanada, nevidím důvod, proč by tomu u nás mělo být jinak. I když uznávám, že obrátit celý proces od nastavování pravidel pro všechny k aktivnímu výběru není pro politiky ani úředníky jednoduché.

Vládní program byl z Ukrajiny rozšířen také do Mongolska, Srbska a na Filipíny. Lze to chápat jako cílené upřednostňování, o němž jste mluvil?

Všechno jsou to země, s nimiž máme dobré zkušenosti. V Česku žije asi devítitisícová mongolská menšina, vůbec největší v EU. Narazíte na mongolské státní úředníky, kteří u nás studovali a domluví se česky. V Srbsku před časem ukončila činnost velká automobilka i chemička, je tam dostatek kvalifikovaných pracovních sil.

Na druhou stranu třeba ve Vietnamu byl příjem žádostí o zaměstnanecké karty loni zcela zastaven.

Situaci v polovině letošního května vyřešil Nejvyšší správní soud tím, že náš zastupitelský úřad v Hanoji nesmí usnesení vlády o stop-stavu respektovat. Žádosti tedy opět nabíráme. Nejprve budeme zpracovávat žádosti, které mezitím i přes zákaz dorazily, do Vietnamu proto posíláme mimořádné posily. Zdůrazňuji, že stop-stav se netýkal nárokových titulů, jako je sloučení rodiny. Tam jsme byli vždy i díky uvolnění kapacity v souvislosti se zastavením náběru žádostí o zaměstnanecké pobyty schopni žádosti zpracovat. V poslední době se poptávka po termínech prakticky zcela shodovala s našimi kapacitními možnostmi, a celou jsme ji tedy pokryli.

A totéž zatím platí o schengenských turistických vízech. Jejich agenda navíc v souvislosti se zvažovanou přímou leteckou linkou Praha-Hanoj poroste.  Já sám jsem pro otevření českého pracovního trhu Vietnamcům. Ale jen pro vysoce kvalifikované pracovníky, to by měla být prioritní kategorie s vysokou přidanou hodnotou. Teprve pak můžeme uvažovat o rozšíření v podobě zařazení Vietnamu do vládního režimu, který funguje na Ukrajině a v jiných vybraných zemích.

Existují i jiné země, kde by zájemci mohli o česká pracovní víza žádat v rámci vládou garantovaného režimu?

Ano, počítá se s dalšími čtyřmi státy – Běloruskem, Kazachstánem, Indií a Moldavskem. S tím, že Černá Hora bude spadat pod stávající režim se Srbskem. Zatím jde jen o návrh, který vláda ještě neschvalovala – právě kvůli tomu, že není přijata poslední novela zákona o pobytu cizinců. Všechny tyto země jsme si ale vyhodnotili jako bezproblémové. Je tam poptávka po práci v Česku. Co se týče kvót, půjde o podobné počty jako v Srbsku nebo Mongolsku. Tedy spíše stovky žádostí ročně, nikoliv tisíce.

Jestli tyto kvóty budou naplněny, ale záleží také na tom, jak aktivně budeme na tamních trzích vybrané profese hledat. Zvláštní režim třeba existuje i pro sezónní práce v zemědělství. Téměř ale není využíván, protože nejsou zájemci. Firmy nebo v případě nemocnic třeba i kraje by si měly přímo v zahraničí více mapovat terén. Když to shrnu – stát má právo vybírat si mezi cizinci. Samotné hledání pracovní síly ale není záležitostí státu. Ten by se měl snažit o co nejflexibilnější nastavení procesních pravidel, aby se cizinec s potřebnou kvalifikací, kterého žádají české podniky, mohl bez velké byrokracie v krátkém čase začlenit do našeho pracovního trhu.

BLAHOSLAV HRUŠKA