Světový obchod a český export:

HROZBA DOMINOVÉHO EFEKTU

Začátek roku 2019 poznamenaly předpovědi ohledně různých pohrom, které zasáhnou také českou ekonomiku a český export. Obchodní války, brexit, nejisté výhledy německé ekonomiky… Na konci ledna ministerstvo financí snížilo odhad růstu české ekonomiky pro letošní rok z 2,9 % na 2,5 %. Nejde o žádnou tragédii. Signálů, že se nejistoty ve světě přenášejí do naší silně exportně orientované ekonomiky, ale přibývá.

Zatím stále převládá názor, že nás žádná skutečná pohroma – ani v Česku, ani ve světě – v nejbližší době nečeká. Rostou ale obavy z negativního vývoje v řadě oblastí, který se projeví až postupně v příštích letech.

Když prestižní výzkumná firma Eurasia Group na začátku roku zveřejnila tradiční výhled rizik pro následující rok, na první místo nezařadila žádnou konkrétní hrozbu typu obchodních sporů nebo kybernetické války. Může to na první pohled vypadat zvláštně, ale jako nejnebezpečnější označila riziko „bad seeds“ – „špatných semen“.

Takové vyhlídky se samozřejmě netýkají světového zemědělství. Eurasia Group se tímto způsobem snažila popsat skutečnost, že světoví lídři jsou příliš zaneprázdněni řešením lokálních krizí, takže ignorují mnohem větší problémy. „Špatná semena“, která letos zasadíme, mohou podle výzkumné organizace ohrozit celý světový pořádek. Eurasia Group se v tomto ohledu zaměřuje na oslabování demokratických politických institucí, Evropské unie, NATO a globálních organizací.

Narušené vztahy

Z pohledu českého exportéra asi bude zajímavé hlavně to, že se ve výčtu objevuje také Světová obchodní organizace (WTO). Můžeme mít vůči jejímu fungování v minulých letech řadu výhrad, jednou z příčin současných globálních sporů jsou výtky (zvláště ze strany Spojených států), že Čína tuto organizaci zneužívala a od silně ochranářské politiky nikdy neupustila. Spíše hledala cesty, jak pravidla WTO obcházet. Díky Světové obchodní organizaci tu nicméně existoval určitý rámec pro řešení sporů, který teď zvláště americká administrativa Donalda Trumpa ponechává stranou.

Optimisté se domnívají, že prezident Trump přišel s účinnějším vyjednávacím stylem – nebojí se vyhrocovat postoje vůči svým partnerům či rivalům (záleží na úhlu pohledu, ten se může časem měnit), aby je dotlačil k ústupkům, které nakonec budou vyhovovat Americe i celému Západu. Jinak to vidí Eurasia Group, která na druhé místo mezi globálními riziky zařadila vztahy mezi Spojenými státy a Čínou s upřesněním, že tento vztah už je zkrátka narušený. A ani dočasná příměří, momentální dohody ho nemohou zcela napravit. Důvěra na obou stranách velmi ochabla. Nejistota každopádně zůstává, což pro investory na světových trzích nevěstí nic dobrého.

Konec stabilního řádu?

Teorii „špatných semen“ potvrzuje atmosféra letošního Světového ekonomického fóra v Davosu – alespoň podle toho, jak ji popsal Fareed Zakaria, jeden z nejrespektovanějších analytiků mezinárodních vztahů na světě. O zpomalení světové ekonomiky se podle něj příliš nemluvilo, růstem si ale také nikdo nebyl jistý. Zakaria popisuje současnou situaci následovně: Amerika odchází ze světové scény, Evropa je ve stejný okamžik rozdělená, depresivní a nedokáže se soustředit.

Nejistoty se týkají brexitu, ale třeba i vývoje ve Francii – kde prezident Emmanuel Macron čelí protestům „žlutých vest“. To vše může mít své ekonomické důsledky, stejně jako obavy, zda Itálie či Francie budou schopny do budoucna plnit své rozpočtové závazky v rámci eurozóny.

Fareed Zakaria nepředpokládá ani to, že by se vůdčí role ve světě nyní ujal Peking. Čína podle něj čelí vlastním domácím politickým i ekonomickým problémům v podobě zpomalujícího růstu a snahy prezidenta Si Ťin-pchinga upevnit svou moc. Zkrátka není jisté, zda rámec mezinárodního pořádku zůstane přiměřeně stabilní.

K tomu dodejme, že názory na ekonomické slabiny Číny nejsou jednoznačné. Důvodem obav přitom není jen obchodní válka se Spojenými státy, zpomalování tamní ekonomiky má další důvody. Čína čelí velkému zadlužení svých bank a podniků. Je možné mluvit o bublině na trhu nemovitostí, které často zůstávají bez obyvatel. Na druhé straně se už Říše středu dostala do vyššího hospodářského stadia, kdy není možné dále ohromovat dřívějšími tempy. Podle optimističtějšího pohledu tedy může jít o určitou stabilizaci na úrovni dlouhodobě udržitelného růstu.

Pohled českého exportéra

Proč by ale toto všechno mělo zajímat například menšího českého podnikatele, který se snaží uplatnit své zboží na zahraničních trzích? Co je mu koneckonců po tom, jak se bude vyvíjet americká nebo čínská ekonomika? Obě tyto země jsou daleko, a i když patří mezi naše významné obchodní partnery, drtivá většina českého exportu směřuje do Evropy. Slova ekonomických analytiků se mohou exportérům jevit jako zbytečné teoretizování. Pozornost vývozců je zaměřena na konkrétní zakázky, u nichž nemusí být nějaký dopad obchodních válek vůbec viditelný.

Přesto se ukazuje, že se zpomalování čínské ekonomiky přenáší i k nám. Z našeho pohledu jsou očekávaná tempa tamního růstu pořád hodně vysoká, loňský čínský růst na úrovni 6,6 % byl nicméně nejslabší od roku 1990. Podobným způsobem by se na české ekonomice projevilo, kdyby se potvrdily dohady o určitém vyčerpání amerického hospodářského oživení v posledních letech.

Tuzemští podnikatelé mohou namítnout, že jako největší riziko pro český export vychází i podle různých průzkumů oslabování německé ekonomiky. Na té je zdejší hospodářství opravdu silně závislé. Proč se tedy tolik mluví o Americe a Číně? Ve skutečnosti jde o spojené nádoby.

Cesta přes Německo

Spojené státy a Čína patří mezi tři nejvýznamnější exportní trhy německých firem, společně s Francií. „V letech 2016 i 2017 přitom Čína předčila Spojené státy jakožto nejdůležitější obchodní partner Německa,“ uvádí Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Czech Fund. Loni se už čínské zpomalení promítalo – a stále zjevně promítá – do zhoršení výkonu německého průmyslu, které následně vedlo ke ztrátě dynamiky průmyslu českého. Lukáš Kovanda uvádí, že zpomalení čínské ekonomiky o jedno procento vyvolává pokles české ekonomiky v rozsahu 0,25 až 0,3 procenta.

Aniž by bylo nutné v tuto chvíli nějak přehnaně strašit, je možné konstatovat, že největší vnější hrozbu pro českou ekonomiku představuje potenciální dominový efekt. Pokud bychom si jako padající kostky domina představili politiku Donalda Trumpa a případné potíže americké ekonomiky, za níž by následovaly hospodářské problémy Číny, následně Evropy i jejího německého ekonomického motoru, někam na konec bychom mohli umístit českou ekonomiku.

Na Německo přitom může mít velký dopad také hodně diskutovaný brexit – po trojici zmíněných exportních trhů Spolkové republiky je jejím dalším významným partnerem Velká Británie.

Ach, ta diverzifikace…

Pokud ovšem jde o diverzifikaci exportních trhů, je na tom Německo podstatně lépe než Česko. Analytik společnosti Akcenta CZ Miroslav Novák v komentáři pro jedno z loňských vydání časopisu MED (číslo 5) upozorňoval, že zatímco žádný z německých partnerů nepřesahoval desetiprocentní podíl na jeho vývozu, česká závislost na samotném Německu je mimořádná.

„Za posledních deset let nedošlo k žádné změně ve vztahu k Německu, když se podíl českého exportu do Spolkové republiky dlouhodobě pohybuje kolem 32 procent celkového vývozu,“ uvádí Miroslav Novák.

Ne všechny své slabiny si Německo dováží ze zahraničí. A některé známe v Česku velmi dobře – jako bychom je od Němců dokonale okopírovali. Hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš v Hospodářských novinách připomněl, že německé podniky začaly mít problémy se sháněním nových pracovníků a současně narážely na vysoké využití výrobních kapacit – to se loni vyšplhalo na desetiletá maxima.

Je už tedy německá ekonomika přehřátá? Statistiky ukazují, že ve třetím čtvrtletí minulého roku dokonce zaznamenala mírný pokles o 0,2 procenta. Čas ukáže, zda šlo jen o ojedinělý výkyv. O zpomalení ale bezpochyby mluvit můžeme. Zatímco v roce 2017 dosáhl růst německého HDP 2,2 %, v roce 2018 to bylo 1,5 %.

Kotlerovo varování

Velké radosti přitom v současné době nepřináší vývoj klíčového automobilového průmyslu – ani v Německu, ani v Česku, ani jinde ve světě. Loni ho zbrzdily potíže s přechodem na nové emisní normy, do budoucna může celková poptávka po automobilech dál ochabovat. Pochybnosti se týkají i dlouhodobého vývoje tohoto odvětví. Postupný přechod na elektromobily znamená, že současní dodavatelé pro automobilový průmysl – postavený na výrobě aut se spalovacími motory – mohou časem přijít o své zakázky.

Tuzemský export trpí dvojím druhem závislosti. V prvním případě jde o zhruba třetinový podíl Německa jako našeho největšího trhu, ve druhém případě o více než pětinový podíl automobilového průmyslu na celkovém českém vývozu. (Podíl strojů a dopravních prostředků dohromady dosahuje necelých 60 procent.)

Místopředseda Asociace exportérů Otto Daněk v této souvislosti parafrázuje slova marketingového guru Philipa Kotlera, podle něhož je závislost přesahující 20 procent riskantní. Závislost přes 30 procent už znamená závažný problém. Jistě, je otázkou, jak tuto závislost přesně měřit v případě teritoriální a odvětvové struktury exportu. Otto Daněk ovšem nepovažuje za nedůležitý ani fakt, že podíl celé Evropské unie na českém exportu dosahuje dokonce 85 procent.

Krize? Nové příležitosti

V nejistých dobách se jeví jako ještě více jisté to, že hledání nových příležitostí je pro exportéry nikdy nekončícím procesem. I kdyby se některé globální hrozby potvrdily, vždy platilo, že nejrůznější krize přinášely také nové šance. Záleží na úhlu pohledu.

Zkusme se podívat tam, kde výše uvedený výčet rizik začínal. Jedním z velkých problémů čínských bank jsou dluhy, pro někoho ovšem může být nákup rizikových pohledávek příležitostí a případně dobře zvládnuté oddlužení se nakonec pro ekonomiku stává příznivým impulsem. Němci si zase lámou hlavu s ochabujícími zahraničními trhy, ale mohou více investovat doma a oživovat domácí poptávku – když například dobře využijí svých rozpočtových rezerv. Tím by ostatně povzbudili nejen českou, ale celou evropskou ekonomiku.

Dobrá znalost zahraničních trhů může české exportéry nasměrovat i do teritorií, které v současné době nikdo za příliš lákavé nepovažuje. Napjaté vztahy mezi Západem a Moskvou uzavírají cestu na ruský trh vývozcům potravin. Směr Rusko ale může vyhovovat těm exportérům, kteří přispějí k tomu, aby si Rusové aspoň zčásti splnili svůj cíl a byli v této oblasti více soběstační. Jako nadějný se tedy rýsuje vývoz moderních zemědělských strojů.

Nadějná Asie i Afrika

Zpomalování Číny je do značné míry špatnou zprávou pro další asijské ekonomiky, které jsou na Říši středu hospodářsky napojeny. I tam se ovšem mohou zároveň rodit nové příležitosti.

Týdeník The Economist popsal obě strany mince na příkladu indonéské ekonomiky. Obchodní válka Ameriky s Čínou a rostoucí úrokové sazby v USA loni znervóznily investory do nastupujících trhů, takzvaných emerging markets. Odnesla to také oslabují indonéská měna – rupie. Z dlouhodobého hlediska ale ostrovní země doufá, že přiláká výrobce, kteří už považují Čínu za příliš riskantní a drahou. Před dvaceti lety by nad takovým tvrzením mnozí kroutili nechápavě hlavami, v současnosti platí, že i čínská pracovní síla se stává relativně drahou.

A když už je řeč o Asii, je nutné zmínit také Latinskou Ameriku nebo geograficky bližší Afriku. Jak v minulém vydání časopisu MED (číslo 7) napsal český ekonomický diplomat z Nairobi Michal Minčev – navzdory všem problémům subsaharské Afriky není důvod, proč by se tamní země neměly zapojit do světové ekonomiky stejně tak, jako se to podařilo zemím z oblasti jihovýchodní Asie.

 JAN ŽIŽKA