ŠIMON PÁNEK: KDO CHCE USPĚT NA UKRAJINĚ, MUSÍ TAM JEZDIT

„České firmy by se neměly spoléhat na to, že jim vláda zajistí kontrakty,“ říká Šimon Pánek, ředitel společnosti Člověk v tísni.

Šimon Pánek stojí více než třicet let v čele Člověka v tísni, největší nevládní organizace zaměřené na humanitární pomoc, která v regionu východní a střední Evropy vyrostla. Od roku 2014 působí tato renomovaná nezisková společnost také na Ukrajině, kde od začátku války poskytla pomoc milionu lidem v hodnotě více než 2,3 miliardy korun. Jako zkušený manažer by si přál, aby o poválečných tendrech na obnovu země rozhodoval centralizovaný úřad v Kyjevě, a to za spoluúčasti hlavních vládních a mezinárodních donorů.  Sám ale zdůrazňuje, že by byla chyba čekat, až se začne o rekonstrukčních plánech rozhodovat. „Vídat se s lidmi, udržovat kontakty a být připraven přijít s dobrými, nepředraženými nabídkami,“ radí českým firmám Šimon Pánek.

SOS Sarajevo byla před třiceti lety první velká sbírková akce Člověka v tísni. Podařilo se shromáždit pár desítek milionů korun. V rámci současné sbírky SOS Ukrajina jste vybrali již přes dvě miliardy. O čem to svědčí? Stali jsme se západní společností, kde je pomáhat normální?

Těch důvodů je vícero. Jeden je určitě ekonomický. SOS Sarajevo vyneslo během dvou let 60 milionů korun, což je vzhledem k tehdejším platům ekvivalent řekněme dnešní půl miliardy. Část společnosti je už ekonomicky dobře zajištěná, před třiceti lety řada Čechů cítila, že by jim naopak mělo být pomáháno. Za posledních třicet let určitě vzrostla důvěra k naší organizaci, dokázali jsme si vybudovat značku. Pomáhali jsme na řadě míst doma i v cizině, lidé o nás mají představu. Z částek odeslaných na účet SOS Ukrajina víme, že nejde jen o individuální dárce, ale také o rodiny, instituce, firmy.

Dalším důvodem je fakt, že válka na Ukrajině je na rozdíl od té jugoslávské jednoznačná, pro mnoho lidí lépe čitelná. Je to invaze putinovského Ruska vůči jinému státu. Což vede k tomu, že na účet SOS Ukrajina posílají peníze i lidé, kteří třeba nechtějí podporovat zbrojení, ale mají zájem pomáhat napadené zemi. A napadá mě ještě jeden důvod: jednoznačná pozice české vlády. Od počátku války se o ni můžeme opřít.

Válka na Ukrajině trvá už rok. V Česku je přes půl milionu uprchlíků, řada Ukrajinců jsou vnitřní vysídlenci, do toho jsou tu stále oblasti zasažené bojem. Kam se pomoc bude orientovat? Kde je nejdůležitější?

Důležité je vše z toho, co jste jmenoval. My spíše rozdělujeme pomoc pro samotnou Ukrajinu na tři velké regiony, z nichž každý potřebuje něco trochu jiného. Západ země, tedy Zakarpatí, Lvov a okolí, nemá tolik kritické infrastruktury, na niž by Rusové útočili – i proto sem odešel asi milion lidí, kteří tu v takzvaných kolektivních centrech žijí ve velmi nuzných podmínkách. Jejich domovem jsou teď školy, turistické základny, sanatoria, ale i kulturní domy nebo obřadní síně. Často jde o místa, která řadu let vůbec nefungovala – a teď je tam třeba padesát lidí naráz. Tomu odpovídají i jejich potřeby. Snažíme se dovybavit toalety, sprchy, kuchyně. Zajistit přívod a odtok vody. A také dodat třeba pračky, kamna, zajistit místa pro děti, psychosociální podporu, leckde i dodávky jídla pro centrální vývařovny.

Na východě, tedy v oblastech, které byly nebo jsou zasaženy bojem, poskytujeme pomoc, které pracovně říkáme spotřební. Jsou to balíky s jídlem, hygienické potřeby, teplé oblečení, deky, vařiče. A pak je tu střední Ukrajina, kam hodně lidí prchalo za příbuznými. My jsme si schválně vybrali oblast až u běloruských hranic, konkrétně města Černihiv a Sumy. Již loni v létě jsme tam zahájili rekonstrukční projekty spolufinancované z EU. Jde o menší až střední opravy domů a bytů v hodnotě pár tisíc eur, tedy v ukrajinských cenách stavebních prací. Dá se za to opravit střecha, pospravovat okna, dveře. Nepostavíte za to dům, ale tak není humanitární pomoc ani zamýšlena.

Člověk v tísni působí na Ukrajině od roku 2014, již před ruskou agresí jste měli dobrý přehled o tom, kde a jak pomáhat. Zároveň máte know-how na pomoc v době války. Je něco, co vás přesto překvapilo?

Ukrajinci jsou neskutečně dobří v tom, jak rychle věci dokáží opravovat a zajišťovat nouzový chod. Celá země neuvěřitelně maká. Cílem Rusů bylo dostat zemi na kolena, a to i psychologicky a ekonomicky. A to se jim nepovedlo. Lidé si zvykli, že třeba elektřina část dne není – život jde ale dál a vlastně celá země funguje s až neuvěřitelným přehledem. Takový detail – vlaky jezdí na minutu přesně. Což je důležité i proto, že fungují pro zásobování fronty a evakuaci. Ale nejde jen o vlaky, řadu věcí bychom se mohli od Ukrajinců učit.

Například?

Mají třeba pokročilou digitalizaci. S několika dalšími neziskovými společnostmi sdílíme s ukrajinským ministerstvem práce a sociálních věcí jejich databázi pomoci. Všechna data o tom, kdo, kde a od koho získal nějakou pomoc, jsou digitalizovaná. Když bylo období benzínu a nafty na příděl, během týdne vymysleli aplikaci, která propojila registrační značku auta a číslo mobilu řidiče se všemi pumpami v zemi. Být to u nás, dělá se na tom měsíce či víc a kdo ví, jak to bude fungovat. Otázkou samozřejmě je, jak si Ukrajina poradí s velkou mírou korupce, která je typická pro celý postsovětský prostor. Uvědomují si to a odhodlání mají, ví, že je to podmínka rozvoje i přiblížení se EU.  Ale ta míra inovativnosti a soudržnosti je pozoruhodná.

Až válka skončí a začnou rekonstrukční práce, dojde i na tendry a nové zakázky. Mají české firmy na Ukrajině nějakou výhodu? Konkurence bude asi jako v případě jiných donorů v humanitární oblasti dost velká…

Na to, jak jsme malá země, je naše humanitární pomoc zásadní. A rychlá. V prvních týdnech války jsme dodávali víc než organizace OSN. K tomu je třeba připočíst jasnou podporu vlády, Česko určitě ovlivnilo debatu v EU, zda podporovat Ukrajince vojensky. A lidé na Ukrajině si to pamatují.

Ale nespoléhal bych se na to, že to českým firmám může automaticky přinést výhodu. Musí se připravit na to, aby konkurovaly cenou, kvalitou, rychlostí dodávek, a také znalostmi reálií a jazyka. Velká otázka také je, kdo bude o zakázkách rozhodovat. Z mého pohledu by bylo ideální, kdyby existovala jedna velká centrální agentura v Kyjevě, kde by velcí donoři měli své pracovní skupiny a auditory. Myslím tím EU, Němce, Brity, Američany, ale třeba také země Perského zálivu, protože ty se k rekonstrukci Ukrajiny velmi hlásí. Taková centralizovaná agentura by pro nás byla výhodou, protože by v ní Ukrajinci měli velké slovo. S tím, že by nás podpořili Američané nebo Němci, počítat nemůžeme.  A totéž platí ostatně i pro českou vládu. Firmy by se neměly spoléhat na to, že jim vláda zajistí kontrakty.

Co byste jim tedy radil?

Být českou firmou, nebál bych se již nyní jezdit do Kyjeva. Nakonec tam žijí čtyři miliony obyvatel, a to město funguje. Ten, kdo chce uspět, musí jezdit na Ukrajinu. Vídat se s lidmi, udržovat kontakty a být připraven přijít s dobrými, nepředraženými nabídkami.

Ukrajina je jednou ze třiceti zemí, kde Člověk v tísni působí. A v řadě těch zemí přetrvávají různé násilné konflikty, není tam bezpečno. Jak se s tím vyrovnáváte? Najímáte si třeba bezpečnostní agentury?

Před třiceti lety jsme nic takového neřešili. Bylo nás pár, neměli jsme děti. Bylo to riziko, ale šli jsme do toho. Dnes by to už jen vzhledem k našim zaměstnancům nešlo. Nebezpečnost naší práce výrazně vzrostla, humanitární pracovníci jsou stále častěji cílem únosů nebo vražd. Bohužel v tom negativní roli sehrály vojenské operace posledních dvaceti let, například v Iráku, které přispěly k setření hranice mezi vojenskou a humanitární misí. Čím méně výrazné je rozlišování mezi armádou a civilním světem, tím nebezpečnější je to pro nás, protože nás mohou vnímat jako součást jednoho systému. Naší zásadou v poskytování pomoci je přitom přísná nestrannost a neutralita.  

Na bezpečnost práce tak dbáme víc než kdy předtím. Už léta máme smlouvu s britsko-americkou firmou, která radí nevládkám, jak při práci minimalizovat riziko. Jsou to vesměs bývalí vojáci nebo zaměstnanci bezpečnostních složek. Ti nám poskytují celkový pohled. Jsme napojeni na International NGO Safety Organisation, která má své vlastní experty. Naši lidé absolvují bezpečnostní kurz HEAT, který je zaměřen na válečné konflikty. Máme vlastní spolupracovníky na pozici security officer, kteří vyhodnocují situaci přímo na místě. Máme také skvělé zdravotní pojištění, které nám umožňuje leteckou evakuaci i z takových zemí, jako je Irák nebo severní Sýrie.

Významným trendem je také posilování místních vazeb. Cílem je co nejvíce služeb a věcí zajistit v dané zemi. Z čeho ten princip vychází?

Z poměru ceny a efektu. Vezměte si třeba náš rodinný balíček, který na Ukrajině rozdáváme. Zkoušeli jsme ho sestavit v Česku, ale i s dopravou by to vycházelo dost draho. Oproti tomu jsou potraviny na Ukrajině levnější, nemusí se dovážet na takovou vzdálenost, odpadají celní formality, ty peníze necháváte v jejich ekonomice. Navíc jsou to potraviny, které ti příjemci znají. Balíky kompletují a vozí lidé, kteří jinak nemají práci. Leckde spolupracujeme třeba i s místními hasiči nebo tělovýchovnými jednotami, které mají skvělý přehled o potřebnosti pomoci.

Novým trendem v humanitární pomoci je distribuce peněz. Je to důstojnější než materiální dar, protože dáváte lidem volbu koupit si třeba něco jiného, než by bylo v balíčku zahraniční pomoci. Navíc udržujete v chodu místní obchody, jídelny, trhy. Tuto formu pomoci na Ukrajině také od loňska realizujeme. Jde o 130 dolarů na měsíc, přičemž dávka je určena pro nejzranitelnější skupiny: seniory na útěku, matky samoživitelky, rodiny, které vychovávají dítě s nějakým hendikepem. Celý tenhle projekt platí americká vláda.

Americká vláda je také obecně jedním z nejdůležitějších dárců Člověka v tísni. To třeba před patnácti lety ještě nebývalo: české zdroje byly více vyrovnané s těmi zahraničními. Co se na financování vaší organizace změnilo?

Ono je to trochu zkreslené tím, jak rosteme. Nominálně zůstává příspěvek z českého rozpočtu přibližně stejný, objemově ale klesl na nějakých šest sedm procent. Jinak se nám ale daří naplňovat naši strategii být v hledáčku deseti nejvýznamnějších donorských vlád na světě. Stále nám ještě na seznamu některé vlády chybí, rádi bychom se dostali blíže třeba ke skandinávským zemím. A nadějně se jeví také Austrálie, což je velmi relevantní donor zejména pro asijské země, kde máme řadu aktivit.

Nakolik budou hrát ve vašem rozpočtu roli sbírky, jako je SOS Ukrajina?

SOS Ukrajina je mimo jakoukoliv zkušenost, objem je fenomenální. Samotná sbírka pokryje asi třetinu našich předběžně plánovaných aktivit na Ukrajině v horizontu tří let, další dvě třetiny máme či získáváme v soutěžích od velkých mezinárodních donorů, vlád, EU, OSN a podobně. Většinou přitom sbírka vynese tak kolem deseti procent celkových nákladů. Ale musím říct, že třeba i na sbírce na pomoc obětem zemětřesení v Turecku a Sýrii očekáváme, že se sejde 150 milionů korun. Podle tipu krize musíme rozložit finance do vícero let a účelně s tím hospodařit, ale solidarita lidí, firem a institucí v Česku je a bude pro naši práci zásadní.   

Člověk v tísni je dnes mezinárodní organizace, kterou český stát platí jen minimálně. Cítíte se být ještě tak trochu ambasadory české dobré vůle v zahraničí?

Určitě. U všech projektů, byť je tam český podíl minimální, máme českou vlajku. A jako česká nevládní organizace jsme vnímáni nejen v Bruselu, ale třeba i v agenturách OSN nebo ve Spojených státech a samozřejmě v zemích, kde pomáháme, třeba na Ukrajině. Myslím, že i díky Člověku v tísni se ve světě ví, že Česko je v poskytování humanitární pomoci velmi aktivní. Že umíme pracovat a pomáhat po boku největších světových organizací. A na to jako Češi můžeme být hrdí.

BLAHOSLAV HRUŠKA