ODKUD BUDE EVROPA DOVÁŽET PLYN? OTAZNÍKŮ OPĚT PŘIBÝVÁ

Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen už dlouhé měsíce prohlašuje, že Brusel chce nahradit ruský plyn americkým. To, co ale „slíbila“ uprostřed léta ve Skotsku Donaldu Trumpovi při dojednávání obchodní dohody mezi Evropskou unií a Spojenými státy, nedává příliš smysl – pokud pomineme snahu uchlácholit amerického prezidenta. Navyšování evropského energetického importu z USA je v takové míře nereálné a v konečném důsledku by šlo proti principu diverzifikace. Snahu získat pro EU více zdrojů mezitím zpochybňuje další plynová velmoc – Katar, kterému vadí unijní environmentální a sociální pravidla.

Brusel hodlá do konce roku 2027 zastavit jakýkoliv dovoz ruského plynu. Zatím není jasné, jestli se to podaří. Výhrady proti návrhu Evropské komise vyjadřovali nejen Maďaři a Slováci, ale také Francouzi a Belgičané. I kdyby klesl import ruské suroviny z dnešní už dost omezené úrovně na nulu, neznamená to, že tím pádem bude možné uspokojit Trumpovy požadavky, které výrazně překračují „náhradu ruského plynu“. Evropská unie by musela omezovat i jiné dodavatele, včetně těch typu Norska, na které je historicky největší spoleh.

Norsko je v současnosti největším dodavatelem plynu do EU. Loni dodalo zhruba třetinu, letos to může být více – vzhledem k ukončení tranzitu ruské suroviny přes Ukrajinu. Pokud sečteme potrubní i zkapalněný plyn, na druhém místě ještě podle Evropské komise zůstávalo Rusko s 19 procenty a na třetím místě už se usadili Američané s 16,5 procenta.

Norové plyn dodávají z větší části plynovody, jako v minulosti Rusové, a to i na základě dlouhodobých kontraktů. Dalším evropským zdrojem je pro Unii také Velká Británie, která ale těžbu plynu výrazně omezuje. Brusel by tak těžko hledal spolehlivějšího partnera než Norsko, přesto i v jeho případě se ukazuje, že sázet na jednoho dominantního dovozce by bylo ošidné. Například v Německu, kam loni Norové dodali zhruba polovinu plynu, se začaly šířit obavy, co by způsobily například sabotáže podmořských plynovodů mezi oběma zeměmi. Podobné scénáře nejsou v dnešní době žádným sci-fi, ostatně i plynovody Nord Stream mezi Ruskem a Německem vyřadila z provozu sabotáž.

Americký Institut pro ekonomiku energetiky a finanční analýzu (IEEFA) vypočetl, že splněním cílů dohody ze Skotska by EU mohla dosáhnout až 70procentního podílu Spojených států na celkovém dovozu energetických surovin. Jaký smysl by mělo takové zvyšování závislosti na dodávkách z USA, jejichž prezident si tak zakládá na své nepředvídatelnosti? V energetice je nutné plánovat na dlouhá desetiletí a neustálé změny preferencí partnerů nevěstí nic dobrého. Trumpovi se daří dotlačit řadu zemí k dohodám o clech, ze kterých nejsou vůbec nadšeny, ale o to víc chápou, že by do budoucna měly svou závislost vůči nepředvídatelné Americe v rámci možností co nejvíce omezovat. Není jasné, proč by to v případě Evropy a amerického plynu nebo ropy mělo být úplně jinak. 

JAK UCHLÁCHOLIT TRUMPA

Těžko říct, jak v Bruselu vnímají zmíněnou dohodu ze Skotska, podle níž by měl energetický dovoz EU ze Spojených států ve třech letech 2026-28 dosáhnout 750 miliard dolarů. Kromě plynu se tato částka týká také ropy i položky „jaderné palivo a služby“, která však dosud byla (a v příštích letech nejspíš dál bude) oproti celkové sumě zcela zanedbatelná. Američané se chtějí v Evropě prosadit s velkými i malými jadernými reaktory, ale to je záležitost spíše na desetiletí než na pár příštích let.

Loni činil americký export energetických produktů do EU podle různých údajů 70-100 miliard dolarů, v příštích letech by se měl podle dosavadních prognóz pohybovat víceméně na stejné úrovni. Pokud by však měla platit dohoda s Trumpem, znamenalo by to, že Evropa musí přijmout v období 2026-28 zhruba třikrát více amerického plynu a ropy – minimálně ve finančním vyjádření, protože záleží také na tom, jak se budou vyvíjet ceny těchto komodit. Podle IEEFI je navíc dovoz LNG z USA tou vůbec nejdražší variantou, což by mělo negativní dopady pro evropskou ekonomiku.

Předpoklady, že splnit Trumpův požadavek nebude vůbec jednoduché (a prakticky ani možné), se potvrzují už tím, jak Washington a Brusel rozdílně interpretovaly vzájemnou dohodu. Trump mluvil jednoznačně o evropském slibu dovézt energetické produkty za uvedených 750 miliard dolarů. Brusel ve svých vysvětlujících prohlášeních uváděl, že EU „hodlá“ tohoto cíle dosáhnout, fakticky to ale záleží na mnoha dalších faktorech.

Především platí, že by o tom musely rozhodnout soukromé společnosti, kterým Evropská komise nic nařizovat nemůže. Spojené státy zase musí Evropanům zajistit neomezený přístup ke svým surovinám, dostatečnou produkci a exportní kapacitu. Reálně to znamená, že by americké plynárenské firmy musely v rámci komerčních transakcí také mnohem více upřednostňovat své evropské odběratele. Z minulosti víme, že reálné rozhodování je založené úplně jinak – na tom, jak se v různých světových regionech vyvíjejí ceny plynu.

V případě ropy navíc jakékoliv navyšování dovozu naráží na další bariéry, protože jednotlivé rafinérie jsou nastavené na zpracování určitých typů ropy. A ty evropské už nemají příliš velký prostor, aby využívání americké suroviny zvýšily.

Evropská komise slibuje fakticky jen jedno – že bude aktivně propojovat nabídku amerických dodavatelů zkapalněného plynu (LNG) s evropskou poptávkou. A také ujišťuje, že už na starém kontinentu máme dostatečnou dovozní infrastrukturu. Od ruské agrese na Ukrajině v roce 2022 se podařilo vybudovat 12 nových LNG terminálů a dalších šest rozšířit.

AMERICKÁ RIZIKA

To, že by náhrada ruských surovin za americké ke splnění Trumpova požadavku zdaleka nestačila, ukazuje další číslo – loni EU dovezla z Ruska plyn, ropu a jaderné palivo či služby za pouhé 23 miliardy eur. Evropská komise tak sice ospravedlňuje svůj slib/neslib vůči Washingtonu potřebou zbavit se importu z Ruska, kdyby ale chtěla opravdu vykročit směrem dohodnutým ve Skotsku, zamířila by k daleko větší závislosti na USA. O tom, jaká by mohla mít tato závislost rizika, je možné různě spekulovat, záleželo by na dalším vývoji v samotné Americe. Zmiňovaný příklad Norska každopádně ukazuje, že s určitými hrozbami je nutné počítat vždy a diverzifikace nikdy nepřestává mít logiku.

Trumpova jednání o clech ukazují, jak rychle se mění jeho preference vůči jednotlivým státům. Nemohl by vládce Bílého domu dát nakonec přednost třeba exportu surovin v rámci dalších „převratných dohod“ spíše do jiných částí světa? Jde třeba i o to, jaké projekty vývozních LNG terminálů a plynovodů, které k nim povedou, získají nebo nezískají podporu. K většímu odběru amerického zkapalněného plynu se zavázalo v rámci nové obchodní dohody také třeba Japonsko. Američané a Japonci podle Trumpa vytvoří společný podnik, který se bude zabývat LNG projektem na Aljašce.

V energetice je třeba uvažovat o velmi dlouhodobém výhledu. Trumpa časem vystřídá jiný prezident, ale nebude ještě větším „trumpistou“ než on sám? Vyhrotí se pak ještě americko-evropské vztahy? Nebo v Bílém domě naopak usedne ideový následovník Joea Bidena, který jako prezident zbrzdil výstavbu nových LNG terminálů? Nynější americká opozice by tak zase mohla přijít s kroky, které těžbu i export fosilních surovin kvůli jejich emisní zátěži pro ovzduší omezí a tím pádem Evropanům dovoz silně prodraží.

NEJDE JENOM O OBCHOD

Srovnávat potenciální závislost na surovinách z Ameriky a Ruska by bylo nesmyslné. Představa, že diktátor v hlavním městě nařídí monopolnímu dodavateli, aby okamžitě uzavřel plynové kohouty do Evropy, je reálná v Moskvě, nikoliv ve Washingtonu. Pokud nyní evropské a americké společnosti budou uzavírat další komerční dohody, vytvoří tím vazby, které bude složité rozbít z politických důvodů. Faktem však je, že Donaldu Trumpovi se v mezinárodním obchodu už podařilo nabourat hodně různých komerčních záměrů. Očekávání evropských i amerických firem přitom byla často úplně jiná. Kdo mohl ještě před pár lety očekávat, že Američané začnou zavádět cla, která nejspíš poškodí i jejich vlastní ekonomiku? Prezident Spojených států ukazuje, že vyloučeno není nic.

Skutečnost, že prezident Trump dotlačil Brusel k dohodě o jednostranném zavedení 15procentních cel na americké straně, souvisí s celkovou závislostí EU na Spojených státech – především se to týká obrany, bezpečnosti a ruské agrese na Ukrajině, která ohrožuje i Evropu. Prestižní server Politico si všiml toho, jak po návratu z Trumpova skotského golfového hřiště evropský komisař pro obchod Maroš Šefčovič prohlašoval, že nejde jenom o obchod, ale také o bezpečnost, Ukrajinu a současnou geopolitickou volatilitu. Evropané nemůžou riskovat rozpad atlantických vazeb. A je velmi pravděpodobné, že by při dalších jednáních s Evropou Donald Trump využil ve svůj prospěch každou její závislost, včetně té na dovozu surovin.

MÍR ZA PLYN?

Velkou otázkou zůstává, jak s evropskými plynovými vyhlídkami zamává případná dohoda o míru nebo nějakém trvalejším příměří na Ukrajině. Donald Trump by zjevně chtěl vstoupit do historie jako velký mírotvorce a zároveň si uvědomuje, že podmínkou Vladimira Putina bude zrušení západních sankcí proti Rusku. Je docela možné, že by pak americký prezident mohl tlačit také na Evropu, aby se znovu otevřela i ruským surovinám. Američané už letos dokonce jednali s Rusy o oživení podmořských plynovodů Nord Stream, které vyřadily z provozu výbuchy v roce 2022. Vznikla tak kontroverzní myšlenka, že by do obnovy potrubí vložili peníze američtí investoři, kteří by pak následně měli pod kontrolou i prodej původně ruské suroviny Evropanům.

Server Politico v této souvislosti upozorňoval na potenciální spor v samotném Washingtonu. Prezident by pak musel „rozlousknout“ klíčové dilema – je důležitější v zájmu mírové dohody podpořit opětovný export ruských surovin do EU nebo dosáhnout co nejvyššího vývozu těch amerických? Je jasné, že oba cíle jdou přímo proti sobě. Zatímco Trumpovi lidé v Bílém domě údajně upřednostňují mírovou dohodu, jiný názor mají zvláště ministři energetiky Chris Wright a vnitra Doug Burgum, kteří upozorňují, že by tím USA mohly přijít o své dosavadní zisky v dobývání mezinárodního trhu LNG.

KATARSKÉ VAROVÁNÍ

Zájmem Evropské unie každopádně musí být maximální diverzifikace zdrojů. Evropané to ale nebudou mít jednoduché. Skotskému jednání Ursuly von der Leyen s Donaldem Trumpem předcházela o tři roky dříve, v době energetické krize způsobené ruskou agresí, jiná mise německého politika – tehdejší ministr hospodářství za Zelené Robert Habeck zamířil do Kataru, aby dohodl dodávky plynu z této arabské země. Role Kataru v mezinárodním obchodu s LNG do budoucna ještě posílí a loni se jeho podíl na evropském dovozu zkapalněného plynu dostal na 12 procent.

Jenže Katar v posledních měsících přichází s varováním, že do EU nebude vyvážet vůbec, pokud Evropané nezmění směrnici o dodržování environmentálních a sociálních pravidel. Evropským firmám, ale i neevropským společnostem s ročním obratem nad 450 miliony eur hrozí v příštích letech pokuty, pokud jejich aktivity nebudou v souladu s klimatickými cíli Unie nebo se proviní špatnými pracovními podmínkami. Finanční dopady by tak mohla pocítit třeba i společnost QatarEnergy, která je největším producentem LNG na světě.

Výhrady vůči evropským pravidlům však mají také další dodavatelé, včetně těch z USA. Americké firmy, podporované ministrem energetiky Wrightem, lobbují proti evropskému nařízení, které zavádí povinnost hlídat emise metanu – skleníkového plynu, který uniká do ovzduší při těžbě nebo přepravě zemního plynu. Pro změkčení nařízení, jehož uplatňování by také mohlo vést k finančním trestům pro plynárenské firmy, se vyslovují zvláště země střední a východní Evropy.

Americký export zkapalněného plynu do EU nicméně letos dál rostl. Podle předběžných údajů za první pololetí se nyní Spojené státy podílejí zhruba 55 procenty na evropském dovozu LNG a 27 procenty na celkovém importu plynu. USA už tak sehrály významnou a pozitivní roli v nahrazování ruské suroviny. Dovoz z Ameriky dosáhl rozumné úrovně. Realistickým cílem bude tuto úroveň spíše udržet než navyšovat.

JAN ŽIŽKA