NA PLNÝ PLYN: ČESKÉ KNOW-HOW POMÁHÁ VE SVĚTĚ URYCHLIT ROZVOJ O DESÍTKY LET

Projekty České rozvojové agentury často ve světě pomáhají překlenout desítky let postupného vývoje. Předávání know-how a zkušeností urychluje zlepšování kvality života, adaptaci na klimatické změny, ale také třeba usnadňuje cestu do EU.

Kvalitu života ovlivňuje řada faktorů: od genetické výbavy až po zdravý životní styl nebo prostředí, v němž žijeme. Často se ale zapomíná na to, že základním předpokladem je místo, kde se narodíme. V tomto ohledu patří Česko mezi jednu z nejlepších voleb na světě. Jen sedm dětí ze sta se rodí s porodní váhou pod 2500 gramů, při porodu nebo do týdne po něm umírá méně než pět novorozenců z tisíce. Ne všechny země se takovými čísly mohou pochlubit. Například Kambodža, která je mezi šesti prioritními zeměmi české rozvojové pomoci, stojí na opačném konci žebříčku. Od pádu krutovlády Rudých Khmerů v roce 1975 se sice novorozeneckou úmrtnost podařilo snížit, ale i tak je podle údajů OSN čtyřikrát vyšší než v Česku.

Porodnictví bylo také jednou z prvních odborných znalostí, kterou tehdejší Československo silně zdecimované asijské zemi ve druhé polovině 70. let minulého století nabídlo. A pomoc s péčí o rodičky i novorozence trvá dodnes. Nejnověji třeba v podobě projektu České perinatologické ruce letí do Kambodže, jehož realizátorem je Nadační fond Vita et Futura. V jeho rámci letos proběhla česká mise do centrální provincie Kampong Chhnang, které se zúčastnili čeští experti na perinatologii, neonatologii, anesteziologii i biomedicínu. Na kambodžské lékaře a porodní asistentky včetně nejvyššího managementu z Národní pediatrické nemocnice pak na oplátku v Česku čekaly dva týdny intenzivní přípravy pod vedením specialistů z Prahy, Středočeského kraje, Pardubic a Plzně.

Předávání odborného i praktického porodnického know-how přitom často znamená překlenout půl století a přejít od historických postupů přímo k moderní zdravotní péči. Podle porodníka Antonína Pařízka z Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty UK odpovídá kambodžské porodnictví standardům, na které jsme byli zvyklí před 2. světovou válkou. „Porody v provincii probíhají na místech, kde pracují pouze porodní asistentky a chybí zde nejen lékaři potřebných profesí, ale i operační sály. Budovy jsou bez zdravotnického vybavení s omezeným přístupem k sociálnímu zázemí a tekoucí vodě,“ popsal český lékař na webu Univerzity Karlovy.

SKOK DO MODERNITY

Podobné „skoky“ do modernity nejsou přitom v rámci programů, které obhospodařuje Česká rozvojová agentura (ČRA), nijak výjimečné. Jen namátkou: v Zambii či Etiopii běží z peněz české rozvojové pomoci hned několik projektů udržitelného zemědělství a pastevectví, které mají přimět místní nalézt nový vztah k vodě a půdě, neboť léty osvědčené postupy v důsledku klimatických změn přestávají být účinné. V Bosně a Hercegovině české firmy pomáhají rozvíjet nové zelené zdroje, jako je biomasa nebo geotermální energie. A třeba v Moldavsku nebo Gruzii projekty ČRA pomáhaly s rozvojem telemedicíny a digitalizace zdravotnictví. Podle Blanky M. Remešové, která v ČRA vede oddělení realizace projektů, je důraz na inovační potenciál klíčový. „Snažíme se o to, abychom při tvorbě projektů zohlednili právě roli inovací a předávání moderního know-how. Vycházíme z toho, že v řadě oborů se tyto nehmotné prvky staly svého druhu českým vývozním artiklem,“ vysvětluje.

Důraz na inovace a udržitelnost není samozřejmě výsadou pouze české rozvojové pomoci, která ve světě pomáhá v místech, kde působí řada jiných zahraničních donorů. Kromě moderních oborových trendů Česko může nabídnout také zkušenosti, kterými si samo muselo v minulosti projít. Platí to například pro registraci a zakládání oborů, které formálně v řadě rozvojových zemí ani nefungují. Třeba v Kambodži čeští experti postavili vysokoškolský obor biomedicínského inženýrství a v další fázi projektu se teď snaží o to, aby ho tamní ministerstvo zdravotnictví zařadilo do seznamu tabulkových míst. V Gruzii zase z peněz české rozvojové pomoci běží projekt, který má modernizovat zastaralý systém péče o osoby se zdravotním postižením založený na centralizované ústavní péči. Ne vždy přitom musí jít o předávání hotových receptů, které budou jinde fungovat. „Cílem je samozřejmě přenos know-how a přístupů, které se nám v praxi osvědčily. K souboru best practice ale patří i upozorňování na postupy, s nimiž v Česku nemáme ty nejlepší zkušenosti,“ říká Blanka M. Remešová.

PŘÍKLADY TÁHNOU. I TY ŠPATNÉ

Upozorňování na cesty, které se příliš neosvědčily, se týká i projektů, do nichž čeští realizátoři mohou vtisknout svou vlastní zkušenost z doby před vstupem Česka do EU. V řadě zemí totiž právě česká rozvojová politika pomáhá přiblížit právní prostředí unijním standardům, nastavit profesní a oborová pravidla nebo sladit normy s požadavky Bruselu. I tady může české know-how celý proces urychlit. Například v Moldavsku nebo Bosně a Hercegovině pomáhali čeští úředníci a vinaři vytvořit vinařský registr a přidali také řadu doporučení, jak celý sektor připravit na případný vstup do EU. S harmonizací pravidel, které Unie vyžaduje, Česko v této balkánské zemi radilo třeba také v oblasti ovocnářství, kvality a bezpečnosti potravin nebo metrologie.

Nejen kvůli nízké jazykové bariéře, ale také právě díky zkušenostem země bývalého východního bloku se vstupem do Unie, platí Česko v republikách někdejšího Sovětského svazu i na Balkáně za lokálního experta, který dokáže spravovat nejen vlastní rozvojové projekty. Vinařské a vinohradnické aktivity v Bosně a Hercegovině běží v rámci takzvané delegované spolupráce z unijního programu EU4AGRI, podobnou „licenci z Bruselu“ na implementaci společných projektů získalo Česko také pro Gruzii. Své know-how i renomé chce česká rozvojová pomoc ale nově využít v celounijních programech i v Zambii, kde se přitom nemůže opřít o kulturní či jazykovou blízkost.

Ještě před válkou na Ukrajině, která statistiky rozhýbala, bylo Česko se svým poměrem financí na rozvojovou pomoc k HDP na chvostu zemí OECD. V řadě zemí světa ale i tak dokazuje, že s relativně malým rozpočtem lze dělat pragmaticky založenou rozvojovou politiku, jejímž cílem je mimo jiné také předávání zkušeností, které místní dokáží zužitkovat ve svůj prospěch a posunout dál. Jak trefně říká porodník Antonín Pařízek: „Nejsme misionáři, chceme, aby se Kambodžané naučili učit své kolegy.“ A je velká naděje, že právě s českou „školou“ by to mohli zvládnout.

BLAHOSLAV HRUŠKA