KVIDO ŠTĚPÁNEK: GLOBALIZACE JE ZA ZENITEM. PROSADÍ SE LOKÁLNÍ VÝROBCI

Českému průmyslu často chybějí nápady. „To ale nezměníte tím, že ředitel prohlásí – budeme teď dělat vlastní výrobky a vývojové oddělení musí do půl roku vyvinout tři nové produkty, které tuto firmu uživí,“ říká v rozhovoru pro časopis MED podnikatel Kvido Štěpánek., „Takhle to nefunguje, to se bohužel – nebo možná bohudík – nedá nařídit,“ dodává majitel společnosti Isolit-Bravo, která je předním českým výrobcem plastových výrobků.

další části rozhovoru, která už na webu Export.cz vyšla, Kvido Štěpánek upozorňoval na úskalí přílišné závislosti na automobilovém průmyslu.

Telefonáty zákazníků mě nabíjí. Jako baterky elektromobil, říká Kvido Štěpánek.

Ředitelem firmy Isolit jste se stal krátce po sametové revoluci, protože to od vás lidé očekávali, a jejím spoluvlastníkem zhruba o tři roky později. Podnikat jste tedy začal v přelomové době. Jinak byste se na podnikatelskou dráhu možná vůbec nevydal. Nebo ano?

Za komunistů podnikat nešlo. Otázkou je, jestli bych podnikal, kdyby tady komunisti nikdy vůbec nebyli. Angličané, kteří k nám jezdili v devadesátých letech, říkali – vy se máte krásně. U vás jsou ještě otevřené možnosti, u nás už jsou karty rozdané. Je pravda, že v ustáleném systému je méně příležitostí k tomu, abyste se do podnikání pustil. Nevím, jestli bych začal sám od nuly, to nedokážu říct. Ale určitě jsem v sobě neměl takový ten silný drive, o kterém mluví jiní. Podnikatel Zbyněk Frolík říká, že už tu potřebu podnikat cítil a že chtěl začít okamžitě. Proto začal za komunistů prodávat růže a tulipány. Tohle jsem v sobě neměl, necítil jsem se jako rozený podnikatel. Okolnosti se zkrátka vyvinuly tak, že jsem byl postavený před hotovou věc a nechtěl jsem od toho utéct.

Nestudoval jste žádná manažerská studia ani ekonomickou školu zaměřenou na řízení podniků. A k podnikání jste se dostal prakticky ze dne na den. Jak tohle všechno ovlivnilo váš manažerský styl?

Upřímně si myslím, že manažer by měl vystudovat ten obor, kterým se chce zabývat. Nemocnici by měl podle mého názoru řídit doktor, fabriku zase inženýr odpovídajícího zaměření.

Tohle víceméně platilo u vaší generace podnikatelů a manažerů, kteří začínali v devadesátých letech. Dnes se do čela firem často dostávají spíše absolventi manažerských škol, marketéři…

Rozhodně si nemyslím, že pokud manažeři přicházejí z daného oboru, je to nějaká vada. Naopak v tom vidím velký přínos. A toho, že nemám manažerské vzdělání, nijak nelituji. Myslím, že řízení firem vás stejně nemůže nikdo naučit. To je, jako byste si myslel, že vás někdo naučí být malířem. Nebo běžcem, biatlonistou. Buď máte vlohy a tréninkem to dotáhnete, nebo vlohy nemáte a pak vám nepomůže ani biatlonový trénink osmkrát za týden po sedmi hodinách. Jsem rád, že mám ještě docela pořádné technické vzdělání.

Studoval jste Vysoké učení technické v Brně a poté jste byl konstruktérem. Máte i dnes díky tomu blíže k výzkumu a vývoji?

Určitě. Kdyby to pro mě byla španělská vesnice, někdo by mě v nějakém kurzu MBA učil, jak mám zadat výzkumné úkoly konstruktérům a jak na ně působit, aby je zvládli, jak je inspirovat. Netvrdím, že to je úplně od věci. Ale je to taková pěna na povrchu, nemíříte tím ke skutečné podstatě vašeho podnikání. Myslím, že je daleko lepší umět tu podstatu. Zároveň byste ale neměl být fachidiot, jak říkají Němci. Musíte samozřejmě vidět širší souvislosti, nejenom čistě ten váš obor.

Export se na prodeji Motúčka podílí přibližně čtyřiceti procenty. Foto: Rastislav Suchý

PODNIKÁNÍ BEZ ÚVĚRŮ

Když jste společně s vašimi dvěma společníky v roce 1993 privatizovali Isolit, brali jste si bankovní úvěr. Od té doby už jste si ale žádný další úvěr nevzal. Proč?

Zaplať pánbůh, že už jsme žádné další úvěry nepotřebovali. Je to možná přízemní, ale snažím se investovat z toho, co jsme si vydělali. Chodí nám sem různé nabídky typu – půjčíme vám 50 milionů dolarů na rozvoj firmy. Já říkám – nechci. Nemám takové obří myšlenky, abych si od vás s klidným svědomím půjčil 50 milionů dolarů, postavil za ně ještě jednu fabriku nebo se pustil do vývoje nějakého extrémně složitého výrobku. Nemohl bych stoprocentně zaručit, že to bude fungovat a peníze bez problémů vrátím. Pokud to někdo umí, ať to spánembohem dělá. Mojí zásadou je, že je třeba umět dobře zhodnotit vlastní síly.

Předpokládám, že složitější situace nastala v roce 2008, kdy jste musel vyplatit ostatní společníky, kteří už nechtěli ve vašem podnikání pokračovat. Jiní podnikatelé si v podobné situaci peníze půjčili. Vy jste ji ale zvládl bez dalšího úvěru…

Měli jsme peníze na účtech, které si mí bývalí společníci vybrali a odešli. Tím se to vyřídilo, další úvěr jsem nepotřeboval. Na účtech jsme měli v tu chvíli nulu, ale zvládli jsme to bez problémů.

Finanční investory do vaší firmy také odmítáte?

Musel by to být investor, který by nabídl něco smysluplného, jak říkal Václav Havel. Takový se nikdy neobjevil. Kdyby přišel a ukázal nám, že má nový výrobek a hledá možnost jeho výroby, bylo by to něco jiného.

V minulosti jste mluvil o dvou lidech, kteří vás hodně ovlivnili. Jedním z nich byl váš dědeček – živnostník…

To je pravda. Podnikání mého dědečka bylo samozřejmě úplně jiné. Podnikal totiž ještě za socialismu, což byl naprostý anachronismus. Každého ševce tady znárodnili, jemu ale nechali malý krámek – galanterii, což bylo zcela výjimečné. Živnostníků zůstalo velmi málo. Dědečkovi bylo v roce 1948 přesně sedmdesát let, tak si říkali – to už nestojí za to, jeho znárodňovat nemusíme. Jenže dědeček u podnikání vydržel dalších dvacet let. To podnikání ale bylo šílené. Musel kupovat bavlnky, jehly, hříbky na štupování a další takové drobnosti z velkoobchodu, a mohl si na ně přirazit pět procent. Když udělal měsíční obrat tři tisíce korun československých, zůstalo mu z toho 150 korun. A z toho žili s babičkou, která neměla žádný důchod. Dědečkovi žádný důchod také nedali, protože byl živnostník…

Také jste mluvil o Emilu Škrabalovi, bývalém řediteli Baťových strojírenských závodů…

Emil Škrabal byl můj profesor na VUT. Jako jediný mě za celou dobu studia vyhodil od zkoušky. Mně to ale prospělo a časem jsem se s ním velmi sblížil.

Čím byl pro vás inspirativní?

Celou svou osobností. Tím, jak vystupoval. Ani s komunisty si nezadal. A všestrannými technickými znalostmi. Byli jsme zvyklí, že se naučíme dané téma na zkoušku, ale Emilovi Škrabalovi to nestačilo. Na zkoušce z tvářecích strojů přešel k automobilu, pak k letadlu. Později jezdil i k nám do firmy do Jablonného nad Orlicí. To už mu bylo hodně přes devadesát let. V té době jsme si vyslechli spoustu naučených floskulí od auditorů a dalších poradců. A najednou přišel člověk, který dokázal mluvil praktickým jazykem na základě vlastních zkušeností od Bati.

Foto: Rastislav Suchý

TÁTA MOTÚČKA

Váš manažerský styl je poměrně svérázný. Na webové stránce Isolitu-Bravo se představujete jako táta Motúčka – kolečka se zabudovaným elektromotorem. A vyzýváte zájemce, aby vám zavolali a podělili se o zkušenosti s tímto vaším originálním výrobkem. To rozhodně není běžné…

Je to výjimečné, ale já si myslím, že by to mohlo být docela běžné. Zatím mě to nijak nezlomilo. Není to tak, že by mi neustále zvonily telefony a už bych neměl na nic jiného čas. Navíc když mi lidé zavolají, v naprosté většině případů naše Motúčko hodně chválí. To vás potěší, nabije. V automobilovém průmyslu, který je zdaleka největším odběratelem našich výrobků, je úplně nejvyšší odměnou to, když je ticho – nikdo se vám neozve, nikdo nenadává. To je, jako kdybyste dostal řád hrdiny Sovětského svazu. A když se najednou ocitnete v normálním světě, dobíjíte baterky jako u elektromobilu. To je podobné, jako když jsem si mohl dříve popovídat s profesorem Škrabalem.

Motúčko byl přímo váš nápad…

Přesně tak. Českému průmyslu chybějí nápady. Ale to nezměníte tím, že ředitel prohlásí – budeme teď dělat vlastní výrobky a vývojové oddělení musí do půl roku vyvinout tři nové produkty, které tuto firmu uživí. Takhle to nefunguje, to se bohužel – nebo možná bohudík – nedá nařídit. Už vůbec to není o tom, že se tam nalejou peníze, jak říkají někteří politici. Občas mě napadá, že je to podobné jako s parapsychologickými úkazy. Říká se, že se objevují ve chvíli, kdy se je zrovna nikdo nesnaží prozkoumat a měřit. Když je někdo chce prokázat a změřit, nefunguje to. Tady je to podobné. Půjdete si třeba večer zaběhat a napadne vás vynález. Ale když zadáte úkol deseti inženýrům, aby něco vynalezli, mohou sedět třeba deset let a nenapadne je nic.

Ve svém portfoliu teď bezesporu máte jedinečný výrobek, ale jeho možnosti jsou z hlediska celkového podílu na vašich tržbách asi omezené. Jaký je reálný potenciál Motúčka?

Podíl na celkových tržbách se pohybuje kolem deseti procent. Může to být ale i podstatně víc. Letos zatím zaznamenáváme meziroční nárůst prodeje Motúčka na dvojnásobek. Když jsme s ním začínali, podali jsme žádost o dotaci na nový výrobek. Hodnotící komise nám sdělila, že se žádost zamítá, protože Motúčko údajně není nic inovativního. Od té doby jsme vyrobili a prodali 33 tisíc Motúček a neevidujeme jedinou výkonovou reklamaci. Nikdo si nestěžoval, že by nemělo parametry, které si představoval. Naopak máme stovky, možná tisíce pochvalných dopisů. Hodnotící komise ho ale tehdy odstřelila. A mezitím se vyplatily miliardy na projekty, které se maximálně dostaly do fáze nějakého prototypu.

Má Motúčko také exportní potenciál?

Samozřejmě. Export se na jeho prodeji podílí zhruba 40 procenty.

Kam ho vyvážíte?

Do celého světa. Prodávali jsme Motúčka třeba i do Chile, do Ohňové země. Nejvíc samozřejmě po Evropě. Potenciál v zahraničí ale zatím zdaleka není využitý. Motúčko totiž nemůžeme prodávat tím způsobem, že si někde dáte inzerát nebo že s ním zajedete na výstavu. Lidé musejí Motúčko sami poznat a pak si zkušenosti s ním předávají dál. Angličané tomu říkají Word of Mouth. V Česku skoro žádnou reklamu na Motúčko nemáme, jen výjimečně. Vše je postavené na Word of Mouth – lidé si řeknou, že Motúčko viděli nebo o něm slyšeli, stojí jim za to o něm prohodit slovo i v hospodě. Když má někdo nový fén nebo žehličku, v hospodě se o tom bavit nebude. Ale o Motúčku se pobaví. Tohle jednoduše nepřenesete do Německa, které je mnohem větší. Nejsem Němec, moje znalosti němčiny jsou omezené, a hlavně tam nemohu trávit veškerý čas. Ale pokud někde najdeme člověka, který nám s tím pomůže, je to úžasné. To se nám podařilo ve Francii, kde teď po Česku prodáváme nejvíce Motúček.

Motúčko se v různých variantách prosazuje v řadě oborů – na zahradách, ve skladech, v lesnictví nebo stavebnictví. Jaké typy nejvíce vyvážíte?

To jde napříč všemi obory.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že jste se s Motúčkem stali průkopníky elektromobility v Česku.

My jsme tento trend opravdu předjímali. Elektrický pohon má spoustu výhod. Nedávno mi volala paní, že si koupila drahý konkurenční výrobek se spalovacím motorem, ale že ho zahodí a pořídí si Motúčko. Se spalovacím motorem bývají různé problémy, občas nejde nahodit. Tyhle potíže znají všichni, kdo vlastní sekačky na trávu. V případě Motúčka zmáčknete a otočíte rukojetí. Pokud jste nabil baterku, jede vždycky.

Jak vidíte další vývoj firmy? Motúčko nejspíš poběží dál, ale co kromě něj?

Nemůžeme samozřejmě říct, že nebudeme dělat pro automobilový průmysl. To v tuto chvíli nejde. Auta nijak nezavrhuji, mám je rád a je to naše obživa. Nicméně naším cílem je určitá diverzifikace – abychom dělali pro auta nikoliv 80 procent jako dnes, ale třeba polovičku. Přiměřený je podíl kolem 50 procent na našich tržbách.

A předpokládáte, že Motúčko nezůstane mezi vašimi originálními výrobky osamocené?

Určitě. Ale jak jsem říkal, není to možné nijak nařídit, nejde to naplánovat – že třeba do ledna příštího roku musíme mít další skvělý výrobek.

LOKÁLNÍ VÝROBA POSÍLÍ

Kuchyňské potřeby ve vašem portfoliu zůstanou?

Zůstanou. Jsem optimista a myslím si, že vrchol boomu čínských výrobků už je za námi. Kuchyňské potřeby se samozřejmě z Číny budou vozit dál, ale předpokládám, že už nastává zpětný odliv. Mimo jiné kvůli problémům v dodávkách, nedávno jsme viděli, jaké problémy zažíval Suezský průplav. A ani Čína už dnes nemá takový přebytek levné pracovní síly jako dřív. Sečtou se různé důvody, proč bude výroba v Číně méně atraktivní. Myslím, že v tomto smyslu už je globalizace za zenitem.

Budou se v kuchyňských potřebách více prosazovat lokální výrobky?

Přesně tak. Pomalu se začnou objevovat další lokální výrobky, budeme si více konkurovat s lokálními výrobci.

Máte představu, na co dalšího byste se ještě mohli zaměřit?

Nemám. To je v tuto chvíli obtížné říct. Nový výrobek by měl splňovat minimálně jednu ze tří podmínek. Může to být něco zcela nového, jako bylo před deseti lety Motúčko. Nebo výrazně lepšího, než je dnes na trhu – to je ta druhá možnost. A třetí varianta spočívá v tom, že díky naší technologii nabídneme něco výrazně levnějšího. Není možné si třeba říct – tak budu vyrábět rychlovarnou konvici, aniž byste měl jasnou představu o jejích výhodách vůči konkurenci. To byste zkrachoval a přišel o všechny peníze. My jsme v roce 1990 uspěli s rychlovarnou konvicí díky tomu, že jsme ji tady začali vyrábět jako první.

Pokud půjdete ve stopách vašeho dědečka, budete podnikat a řídit firmu ještě hodně dlouho. Přesto se zeptám – kladete si podobné otázky jako majitelé mnoha dalších českých rodinných podniků? Předáte jednou firmu svým dětem?

Já to mám jednoduché. Mám sice tři děti, ale všichni jsou zdravotníci, takže předání firmy nepřipadá v úvahu. Navíc, jak jsem říkal, jsem přesvědčený, že doktor by měl zůstat v nemocnici a strojní inženýr ve strojní fabrice. Samozřejmě neplánuju, že bych to vydržel do devadesáti let jako můj dědeček, protože ten rozsah podnikání je úplně jiný. On to vůbec neměl jednoduché, když chodil do svého krámku o půl osmé ráno a odcházel v půl sedmé večer. Ale přece jenom nápor na psychiku je u toho mého podnikání mnohem větší. Na druhou stranu si nemyslím, že by tady nějaké zásadní změny měly být už hned zítra. Ale časem to budu muset nějakým způsobem vyřešit. Způsobů řešení není mnoho, v zásadě jsou dva. Buď celé podnikání prodám, nebo bych ho musel převést do nějakého fondu. Abych nebyl v budoucnu konfrontován s výtkami, že starý pán už nemůže, ale stejně to všechno leží na něm, a že jsou tady sice nějací manažeři, ale ti se pohádali a hodili to starému pánovi na hlavu. To by moudré rozhodně nebylo.

Měl by Isolit-Bravo zůstat v českých rukou?

To by bylo prima, byl bych samozřejmě rád. Určitě bych to při eventuálním prodeji zohledňoval. Už v minulosti se tady ohlašovali různí zájemci a rovnou jsem vyřazoval ty, u nichž bylo jasné, že se v Jablonném nad Orlicí trvale neusadí. Já se nikam stěhovat nechci, neplánuji, že se usídlím v Karibiku jako někteří jiní podnikatelé. A pokud by sem přišli noví majitelé, nechci jezdit kolem zdevastované fabriky. Nechci, aby mi lidé říkali – ty jsi tomu dal, když jsi to těmhle nechal.

JAN ŽIŽKA

 

Díky našim firmám o nás ví celý svět