KVIDO ŠTĚPÁNEK: AUTOMOBILOVÝ PRŮMYSL VÁS POHLTÍ JAKO ČERNÁ DÍRA

Po třiceti letech od sametové revoluce se stále dozvídáme, že Češi musejí vyrábět výrobky s vysokou přidanou hodnotou. „Jako bychom to dříve nevěděli. To samozřejmě ví každý,“ říká v rozhovoru pro Export.cz Kvido Štěpánek. Úspěšný český podnikatel a majitel společnosti Isolit-Bravo, která se historicky zaměřuje na výrobky z plastů, upozorňuje na úskalí přílišné závislosti na dodávkách pro autoprůmysl.

Kvido Štěpánek se v továrně společnosti Isolit-Bravo v Jablonném nad Orlicí sám rád pouští i do manuálních prací. Říká, že díky tomu má dobrý přehled o práci tamních zaměstnanců. Foto: Rastislav Suchý

Vaše firma se z velké části orientuje na dodávky plastových dílů pro automobilový průmysl. Kdy jste se rozhodli, že se vydáte tímto směrem? A co vás k takovému rozhodnutí přivedlo?

Bylo to zhruba v polovině devadesátých let. Zpočátku se nám do automobilového průmyslu nechtělo. Toto odvětví je hodně svérázné a když do něj vstoupíte, je to, jako když spadnete z jiné planety. Předtím jsme se zaměřovali na elektrotechnický průmysl, vyráběli jsme kuchyňské přístroje – pod vlastní značkou, ale i například pro Philips a další firmy. Byli jsme první, kdo začal na českém trhu vyrábět rychlovarné konvice. Nechci se vytahovat, ale se slovním spojením rychlovarná konvice jsem přišel já. Dodávali jsme také pro Ikeu. Náš vstup do automobilového průmyslu ale byla poznaná nutnost. Ta ostatní odvětví, která jsem vyjmenoval, totiž byla přetažena do Číny. Evropští manažeři je nabídli Číňanům na stříbrném podnose, vše potřebné je naučili. Zjistili jsme, že pokud se chceme udržet v oboru výroby z plastů, a především výroby vstřikovacích forem na zpracování plastů, musíme do automobilového průmyslu.

Jaký je podíl dodávek pro autoprůmysl na vašich tržbách?

Naše tržby loni mírně klesly, stále se však držely nad úrovní jedné miliardy korun. Automobilový průmysl se na nich podílí zhruba osmdesáti procenty.

Časem jste tedy zřejmě dospěli k tomu, že tento podíl už je dost vysoký a že byste měli výrobu zase více diverzifikovat…

Samozřejmě. Automobilový průmysl vás pohltí jak černá díra. Manažerům některých firem v tomto oboru se líbí, když jsou na nich dodavatelé opravu silně závislí. Když navíc stát podpoří dotacemi investice zahraničních automobilek, přestěhují se sem také jejich dodavatelé – včetně dodavatelů plastů. Různé dotace v Česku získávali i mnozí výrobci plastů, což nebyl náš případ. A je vám jasné, jak složité je konkurovat firmám, které dostaly pořádný balík dotací a mohou si dovolit podsekávat ceny.

Formy na vstřikování plastů, jak říkáte, vyrábějí Číňané. Jak je to v případě forem, které se využívají pro plastové součásti aut? Tady čínská konkurence až tak silná není?

Ano i ne. Z technického hlediska jde totiž o ty nejsložitější formy. Navíc se tady počítá s řadou změn už hotových forem – až zákazník zjistí, že mu určitá vyrobená plastová součást nefunguje v dané podsestavě nebo v daném autě tak, jak si představoval. Takové změny se dělají na dálku hůř. Pro automobilku je výhoda, když se její dodavatel nachází ve stejném časovém pásmu. Důležitou roli hraje také podobná mentalita. Asijští dodavatelé jsou navíc známí tím, že podseknou výchozí cenu, ale když se u nich zaháčkujete, jejich cenové nároky se zvýší. Japonci už před padesáti lety ukázali, že samotný stroj je možné nabízet za docela zajímavou cenu, ale o to dražší je pak nákup náhradních dílů.

Čím se snažíte v dodávkách pro automobilový průmysl trumfnout své konkurenty?

Můžete soutěžit v tom, že jste spolehlivý. Samotnou součástku si navrhuje zákazník. Nemůžete mu říkat, že by měl v autě dělat něco úplně jinak a že by měl mít lepší koncept jeho součástí. I kdybyste nabídl třeba lepší řešení klimatizace, která by byla navíc levnější, k ničemu by to nebylo. A hlavně to ani neumíte. Takhle to nefunguje. Musíme se tedy soustředit na samotné plastové součásti. Nejdříve uděláme jejich rozbor pomocí našeho softwaru a upozorňujeme na případné konstrukční vady z hlediska technologie vstřikování plastů. V tom se snažíme být lepší než konkurence. Můžeme být pružnější a lepší v tom, co přirovnávám k předpovědím počasí – upravit zákazníkovy součásti a podsestavy tak, aby technologicky vyšly na první pokus co nejlépe, byly rozměrově správné v úzkých tolerancích a vzhledově bez sebemenšího kazu. Bodem číslo dva je cena. A bodem číslo tři je samotný proces výroby. Tady se silně dbá na to, aby byl za všech okolností dodržen termín. Vstřikovací forma vás mnohdy stojí miliony korun, provádí řadu složitých činností a vyrábí ji řada vysoce kvalifikovaných lidí. A ti mohou zůstat doma třeba s covidem. Na to ale nikdo nebere ohled, stejně jako nikoho nezajímá, že třeba máte v dnešní době problémy s dodávkami materiálu.

Foto: Rastislav Suchý

ANI NA ZAČÁTKU, ANI NA KONCI

Musíte spoléhat na dodávky plastových granulátů, což je v současné době velký problém, a zároveň na vás tlačí odběratelé. Být uprostřed dodavatelského řetězce je asi hodně náročné?

Je to velká nevýhoda. Jste uprostřed, nejste velký dodavatel surovin, o které je dnes nouze. Takový dodavatel si může začít diktovat. A vy nejste ani finální výrobce, který lidem jednoduše prodlouží čekací dobu na automobily. My si nic podobného dovolit nemůžeme, pokud si chceme naše zákazníky v automobilovém průmyslu udržet.

V diskusích o české ekonomice a exportu často zaznívá, že bychom se měli více zaměřit na finální výrobky. Jak o tom uvažujete vy?

To jsou bezpředmětné řeči. Je to podobné, jako když během suchého léta pořád opakujete, že by bylo dobré, aby zapršelo. Aby pršelo, zatím zajistit nedokážeme. Vyrábět výrobky s vysokou přidanou hodnotou – to bychom teoreticky dokázat mohli. Ale prakticky to jde hodně ztěžka. Nedávno jsem měl videokonferenci asi s třicítkou podnikatelů. Reagovali dost popuzeně na novinový rozhovor francouzského manažera, který prohlašoval právě tohle – že Češi musejí vyrábět výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Jako by nám tady někdo po třiceti letech konečně říkal něco, co bychom nevěděli. To samozřejmě ví každý.

Také zaznívá názor, že technicky vzato mnohé české výrobky mají vysokou přidanou hodnotu, ale nemají ji z finančního hlediska. A že Češi doplácejí na subdodavatelský charakter ekonomiky, protože finanční zisk realizuje finální dodavatel z jiné země…

Pokud nemají vysokou přidanou hodnotu ve finančním vyjádření, může to znamenat, že ty výrobky jsou možná technicky vynikající, ale potýkají se s konkurencí, která jejich cenu snižuje. Přidaná hodnota je tedy pochopitelně malá. Existuje řada výrobků, které jsou jednoduché, a přitom mají vysokou přidanou hodnotu. Klidně to mohou být třeba nějaké hrábě, které jsou ale svým způsobem jedinečné. Před časem se ukázalo, že spíše než krásné bukové či jasanové a perfektně tvarované násady sekyrek, krumpáčů, lopat se lépe uplatní plastové násady. To byla a možná ještě je vysoká přidaná hodnota na jednoduchém výrobku. Pak jsou výrobky, nad kterými žasnete, jak jsou technicky složité, ale vzhledem k silné konkurenci je jejich přidaná hodnota nízká. Pokud má mít výrobek vysokou přidanou hodnotu, musí mít zkrátka nějakou jasnou výhodu. Může to být výhoda technická, ale hlavně musí platit, že ho málokdo umí vyrobit nebo ho málokdo dokáže vyrobit levně. A to nikoliv tím, že ho takzvaně materiálově okouše, ale tím, že dobře zvládne technologie.

Jaké by tedy bylo vaše doporučení místo těch hraběcích rad, o kterých mluvíte?

Ať se místo řečí každý snaží vyvinout výrobek, který tu vysokou přidanou hodnotu má. A já vám řeknu, že to je strašně těžké. Nám se to za třicet let podařilo ve dvou případech. Ty první výrobky měly vysokou přidanou hodnotu, ale nebyly ničím zvláštním – fritovací hrnce a rychlovarné konvice. My jsme je samozřejmě nevymysleli, ale kápli jsme na situaci, kdy ti, kteří je sem ze Západu dodávali, udržovali vysoké ceny. Myslel jsem si, že naše výroba bude mít jepičí životnost, protože západní firmy ceny sníží a začnou sem své výrobky valit. To se ale nestalo a my jsme po privatizaci v roce 1993 získali potřebný časový prostor na stabilizaci firmy. Friťáky jsme sice vyráběli technologicky neefektivně, ale pořád jsme je prodávali levněji.

Jak dlouho jste si udržovali tuhle výhodu?

Asi dvanáct let – od roku 1991 do roku 2002. Kuchyňské přístroje nás zachránily, protože na trhu plastů byl tehdy velký mazec. Bez dotací a známostí to bylo hodně těžké. Nevím, jestli bychom bez kuchyňských výrobků dokázali udržovat naše cashflow. I když nám někdo nezaplatil za formy či výlisky, měli jsme jistotu, že díky kuchyňským potřebám hotovost mít budeme. A že na peníze v tomto případě nebudeme muset čekat půl roku. Dalším výrobkem s vysokou přidanou hodnotou, který vyrábíme už deset let, je Motúčko – kolečko se zabudovaným elektromotorem. Se všemi možnými přídavnými zařízeními, v různých variantách, kombinacích.

Tady si vaši výhodu pořád držíte…

Přesně tak. Abychom naši výrobu více diverzifikovali, potřebovali bychom více takových Motúček. Od té doby jsem proto mnohokrát vyhlašoval soutěž na nové výrobky. Výsledkem byla nula. A není to tím, že by tady pracovali hloupí lidé nebo že by to schválně panu Štěpánkovi nechtěli říct. Podobné zkušenosti měl Philips, který byl dlouho naším velkým zákazníkem – naše dodávky do jeho divize kuchyňských přístrojů a přístrojů pro domácnosti dosahovaly i půl miliardy korun ročně. Manažeři Philipsu mi tehdy říkali, že jednou za rok svolávají zaměstnance a jejich rodinné příslušníky z celého světa na několikadenní setkání v pronajatém výstavišti. Měli najaté kouče, kteří od všech těchto lidí získávali nejrůznější náměty typu, co by se dalo ještě vymyslet například v oboru žehlení. Po tomto brainstormingu se všechny nápady důsledně zapisovaly, aby Philips mohl využít ty nejlepší z nich. Dělali to takhle už deset let. A pak se mě zeptali: Víš, jaký byl výsledek toho všeho? Úplná nula. Neobjevil se žádný nápad, který by firma Philips realizovala. (Více o vývoji nových produktů v Česku a cestě Motúčka i na zahraniční trhy se dočtete v další části rozhovoru v příštím čísle časopisu MED.)

Foto: Miloslav Žemlička, Isolit-Bravo

PLASTY NEZMIZÍ

Mnozí čeští dodavatelé pro automobilový průmysl se obávají, že kvůli přechodu na elektromobilitu přijdou o velkou část zakázek. To se vás ale asi netýká. Elektromobily i třeba budoucí autonomní vozidla nejspíš pořád budou mít dost plastových dílů…

To si myslíme také. V tomhle to bude naštěstí podobné jako dnes.

Předpokládáte, že se budou zvyšovat nároky na recyklaci plastů nebo na využívání bioplastů?

Myslím, že to je celé nerealisticky nafouknuté. Už asi třicet let mají být i ty nejmenší plastové součásti označené – najdete na nich značku konkrétního plastu. Představte si, že by měl někdo pod lupou rozebrat třeba mobil na nejmenší dílečky, roztřídit je podle těchto značek a pak je recyklovat. A neumím si představit, že někdo rozmontuje auto, vyndá z něj jednotlivé díly a bude je třídit podle druhů plastů. To je podle mě chiméra – byla by to spousta práce, kterou nikdo nezaplatí.

A co ten trend bioplastů?

Bioplasty se časem rozpadají. A všichni chtějí mít jistotu, že se v autech nic rozpadat nebude a že mu třeba za pět let neodpadne klika od dveří.

Pokud vím, automobilky se brání využívání recyklovaných plastů také z estetických důvodů…

Většinou se k nim staví odtažitě. Recyklovaný plast vám někde udělá tečku, jinde šmouhu. A my si nemůžeme dovolit ani mikroskopické vady. Kdybych vám ukázal, jaké součástky vyhazujeme jako zmetky, budete mi říkat – co blbnete, to jsou krásné dílce, já na nich nic vadného nevidím. Budete na ně koukat čtvrt hodiny, budete se dívat proti světlu a nenajdete nic. Kdyby automobilky začaly akceptovat recykláty, ty šmouhy tam zkrátka budou. To by někdo musel říct, že se začnou vyrábět auta, která můžou mít někde šmouhu a že to zákazníkovi nebude vadit. Naopak že bude rád, protože je ohleduplný vůči životnímu prostředí. Nic tomu ale nenasvědčuje.

Asi bychom našli nějaké paralely v jiných oborech, kde se vnímání výrobců a zákazníků přece jenom změnilo…

Byly tu různé paralely. Vzpomínám si, že asi před třiceti lety sem přijel manažer ze západní Evropy a s hrdostí mi ukazoval blok z recyklovaného papíru. Říkal mi, že to bude trend a že lidé z něj budou nadšeni. Uplynulo třicet let a lidé pořád dětem kupují do školy sešity z krásného bílého křídového papíru. Když budete chtít z recyklovaného, buď ho neseženete, nebo bude třikrát dražší. Jsem velký zastánce ekologické výroby, ale nařízeními z klimatizované kanceláře po dobrém cateringovém obědě, po němž zbyla celá kupa plastových obalů, se to řešit nedá.

JAN ŽIŽKA

Další část rozhovoru s Kvidem Štěpánkem vyjde v příštím čísle časopisu MED.

 

Díky našim firmám o nás ví celý svět