ČESKÉ KNOW-HOW, GLOBÁLNÍ AMBICE: JAK EFEKTIVNĚ ZAJISTIT ROZVOJOVOU SPOLUPRÁCI

Neziskové organizace z Česka už dávno nespoléhají jen na domácí zdroje. Pro mezinárodní donory umí zajistit rozvojovou spolupráci a humanitární pomoc často levněji a efektivněji než zavedené světové organizace.

Potraviny pro podvyživené děti, balíčky se základními hygienickými potřebami, semínka a náčiní pro zemědělce, ale i rady, jak na otevřeném ohništi a v jednom hrnci uvařit nutričně bohatější stravu pro kojící a těhotné ženy. To je jen zlomek z desítek projektů, kterými v Demokratické republice Kongo pomáhá Člověk v tísni. V zemi, kterou sužují vleklé ozbrojené konflikty a kde žije téměř sedm milionů vnitřních uprchlíků, česká nezisková organizace působí již od roku 2008. A vydobyla si tu takové renomé, že realizuje programy i pro vůbec největšího donora v tomto africkém státě, kterým je Agentura Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj (USAID).

DO POSLEDNÍHO CENTU

Peníze na své aktivity v Kongu si ale neziskovka musela od USA tvrdě vysoutěžit. „Dva roky nám trvalo, než jsme vůbec prošli registrací, kvůli USAID jsme například museli upravit i své účetnictví, aby byly položky navzájem detailně porovnatelné s americkými standardy,“ vysvětluje Jak Kamenický, finanční ředitel Člověka v tísni. Češi se ale u náročného donora prosadili a dnes pro něj pracují kromě DR Kongo také v Sýrii, Arménii a na Ukrajině.

Prostředky z USAID v roce 2024 činily v přepočtu 1,2 miliardy korun, tedy asi pětinu celého rozpočtu největší neziskovky ve střední Evropě. Možná i proto letos na jaře plány administrativy prezidenta Donalda Trumpa na zásadní osekání činnosti USAID zpočátku zapůsobily jako studená sprcha. „Počítali jsme i s variantou, že nedostaneme zaplaceno ani za práci, kterou jsme již odvedli. Nakonec bylo financování z USA kompletně zrušeno jen pro Arménii, v Sýrii jsou projekty u ledu a jinde jsme se museli vyrovnat se škrty,“ doplňuje.

Byť Amerika dlouhodobě zůstává největším donorem Člověka v tísni, není samozřejmě jediným zahraničním zdrojem. České organizaci se pravidelně daří získávat peníze také od Evropské komise a delegací EU, agentur OSN a jiných mezivládních organizací, a také ze státních rozpočtů více než deseti zemí. Ve výsledku tak dvě třetiny svého ročního rozpočtu Člověk v tísni financuje z ciziny. Ne, že by Češi nebyli štědří. Ale jak vysvětluje Jan Kamenický, pomoc v zahraničí se bez výrazného zapojení externích zdrojů dělat nedá. „My jsme do té role postupně dorostli, a to i díky tomu, že systematicky budujeme své pobočky po světě. Z Prahy už píšeme jen ty největší granty, ostatní řešíme přímo na místě,“ doplňuje finanční ředitel Člověka v tísni, který má stálé kanceláře ve 21 zemích světa.

Výrazné zapojení externích zdrojů není ale doménou jen Člověka v tísni, využívají ho všechny české organizace, které poskytují v zahraničí rozvojovou a humanitární pomoc. Charita Česká republika z hlediska dotací financuje z domova i ciziny své programy zhruba půl na půl, největším poskytovatelem jsou přitom agentury OSN, konkrétně Úřad pro koordinaci humanitárních záležitostí.

Další křesťanská nezisková organizace, evangelická Diakonie, působí v sedmi zemích. V Kambodži například s podporou Rozvojového programu OSN (UNDP) pomohla rozjet produkci sušeného ovoce a potravinového prášku ze zeleniny, na jehož výrobě se podílejí hlavně ženy (o projektu jsme psali v MED č. 44). Hlavním přispěvatelem zahraničních programů zůstává Česko, nicméně významným zdrojem jsou globální organizace, jako je německá Diakonie Katastrophenhilfe, Lutheran World Federation nebo americká United Methodist Committee on Relief (UMCOR).

Výrazný podíl prostředků a dotací ze zahraničních zdrojů vykazuje třeba také ADRA (třetinu rozpočtu v této položce tvoří peníze na projekty v Ekvádoru a Peru od Evropské komise) nebo CARE ČR, která na podporu drobného podnikání v Česku získala dotaci od MasterCard Impact Fund.

VELCÍ DONOŘI VÁHAJÍ

Všechny dotace, které české neziskové organizace získaly od zahraničních dárců, mají přitom jedno společné: nejde o dary, ale o vysoutěženou podporu. A to v době, kdy se mění politické preference a tradiční velcí zahraniční donoři chtějí zásadním způsobem omezit svou rozvojovou pomoc na úkor obranné politiky. Zdaleka se to netýká jen Spojených států, škrty ohlásila také Velká Británie nebo Nizozemsko, přehodnotit peníze na pomoc cizině chtějí ale také Francouzi nebo Švýcaři.

Poohlížet se po zdrojích v zahraničí bude nutné i kvůli tomu, že Česko co do rozvojové a humanitární agendy stagnuje: s výjimkou posledních tří let, kdy se naše pomoc kvůli válce na Ukrajině skokově zvýšila, se v poslední dekádě podle metodiky OECD standardně drží pod 0,15 procenty hrubého domácího příjmu. V poměru ke svému národnímu bohatství tak Česko dává na rozvojovou a humanitární pomoc méně než třeba Maďaři.

NÍZKÉ NÁKLADY, OVĚŘENÉ KNOW-HOW

V čem mohou tedy čeští žadatelé u zahraničních donorů bodovat? „České organizace si stále udržují nízké administrativní náklady, které se udržují pod deseti procenty, což je ve srovnání s velkými světovými hráči poměrně nízký podíl. Řekl bych také, že jako žadatelé v sobě máme určitou skromnost, netvrdíme, že umíme realizovat všechno a všude. A v případě postsovětského prostoru pak stále platí, že regionu historicky a kulturně rozumíme, což můžeme využít v předávání know-how, jak reformovat veřejnou správu,“ říká Pavel Přibyl, ředitel Českého fóra pro rozvojovou spolupráci.

K dobrému poměru ceny za odvedenou práci se přidává také expertní znalost. Čeští realizátoři v desítkách projektů po celém světě prokázali, že „umí“ třeba vodohospodářství, sanitaci, zdravotnické služby, udržitelné zemědělství nebo třeba pomoc se zaváděním evropských standardů.

V každém případě platí, že projekty, které pro zahraniční donory realizují české organizace, nejsou jen vizitkou pro ně samotné, ale i pro celé Česko, které tím získává renomé a předpolí pro další aktivity – nejen ty rozvojové, ale i komerční. Mezi „domácí úkoly“ státu tak patří tuto svébytnou reklamu v cizině udržet a zbytečně jí nekomplikovat. „Jestliže v řadě projektů hájíme lidská práva a zasazujeme se o zranitelné skupiny, musí v tom být Česko i doma příkladem. Úkolem politiků je příklady dobré praxe udržet. Když to řeknu stručněji: hlavně to nezkazit,“ uzavírá Jan Kamenický.

BLAHOSLAV HRUŠKA