Taškařice 4.0:
Snili jsme o androidech, máme Nemocnici na kraji města
Loni v srpnu schválila česká vláda Iniciativu Průmysl 4.0. Dokument o více než dvou stech stranách nechce nikoho nechat na pochybách, že procházíme transformativní změnou průmyslové výroby. Ostatně na takzvanou čtvrtou průmyslovou revoluci iniciativa odkazuje jak svým názvem, tak hned v úvodní preambuli.
Leckterý čtenář iniciativy, konfrontovaný se všemi nedostatky a hrozbami a také návrhy změn a řešení, musí považovat vpravdě za zázračné, že první i druhá průmyslová revoluce tak úspěšně proběhly dokonce i bez jakéhokoli marketingu, bez investičních pobídek či bez dalšího nového úřadu. Protože to jsou jen některé z desítek opatření, která iniciativa navrhuje. Konkrétně hovoří třeba o „marketingu konceptu Průmyslu 4.0 u veřejnosti“, o „plánu investičních pobídek pro podniky zavádějící technologie dle standardů Průmyslu 4.0“ nebo o „založení státem podporované organizace, která by podnikům pomáhala zavádět robotizaci.“
Možné vysvětlení tohoto „zázraku“ je logicky jen jediné: čtvrtá průmyslová revoluce zkrátka musí být ještě revolučnější, než byly její předchůdkyně – pak by mohla vládní iniciativa dávat smysl. Je tomu ale tak? A co vlastně určuje „míru revolučnosti“ té či oné průmyslové revoluce?
První průmyslová revoluce, jež začala kolem roku 1800 v Anglii a je spojená třeba s vynálezem parního stroje, dramaticky zrychlila růst životní úrovně. Jak plyne z výzkumu amerického ekonoma Roberta Gordona, zatímco před rokem 1800 potřebovala tehdy nejpokročilejší část světa, zejména západní Evropa, na zdvojnásobení životní úrovně svého obyvatelstva 500 let, po roce 1800 už jenom sto let. Průmyslová revoluce, bez marketingu a pobídek, totiž zrychlila růst produktivity. A čím rychleji roste produktivita (ekonomická hodnota vytvořená za jednotku času), tím rychleji roste i životní úroveň. Vzestup životní úrovně dlouhodobě nezajistí žádný jiný faktor, než je právě růst produktivity. První průmyslová revoluce způsobila, že za vlády Františka Josefa I. se obyvatelé českých zemí těšili zhruba dvakrát vyšší životní úrovni než za vlády Marie Terezie, přičemž ovšem za vlády této císařovny se měli dvakrát lépe teprve v porovnání se svými předky z doby kralování Přemysla Otakara II. Ve dvacátém století pak růst produktivity kulminoval, světovým válkám navzdory. Ke zdvojnásobení životní úrovně v kulminační fázi poloviny minulého století ve vyspělém světě stačilo necelých třicet let.
Třeba film Blade Runner, sci-fi trhák z počátku 80. let, je stále ještě ovlivněn touto kulminační érou. Snad se před 35 lety, kdy vznikal, ještě nemuselo jevit jako úplné „sci-fi“ to, že v roce 2019, kdy se jeho děj pro změnu odehrává, máme mít létající auta, kolonizovat cizí světy a potýkat se s androidy. Doba byla stále ovlivněná fází rychlého – a stále zrychlujícího – růstu produktivity, s nímž souvisely třeba i průlomy v dobývání vesmíru.
Dnes jsme sice (většinou) moc rádi, že se svět od počátku 80. let tolik proměnil. Na druhou stranu to kolem nás – všem vymoženostem doby navzdory – vypadá stále spíše jako v původní Nemocnici na kraji města než jako v Blade Runnerovi. Budoucnost jsme zkrátka přecenili – i pod vlivem překotného zrychlování produktivity v polovině 20. století. Technooptimisticky jsme uvěřili v její další akceleraci. Místo toho ale přišla ztráta dynamiky, poprvé patrná v 70. a 80. letech, která je zvláště povážlivá po roce 2005. V zemích, které tvoří eurozónu, v letech 2005 až 2015 rostla produktivita osmnáctkrát pomaleji než v polovině 20. století. Její růst ale zaostal dokonce i za dynamikou konce 19. století. Svoji roli jistě hraje to, že z vyšší úrovně se stoupá obtížněji než z úrovně nižší, avšak i tak je současné zpomalení růstu produktivity – s nímž se potýkají i další vyspělé země, včetně USA, Británie nebo Japonska – alarmující.
Vzhledem k výše uvedenému je logické, že ve své podstatě lze „míru revolučnosti“ průmyslové revoluce jen těžko odvozovat od něčeho jiného, než je míra zrychlení růstu produktivity. Jestliže k takovému zrychlení nedochází, nebo pokud dynamika dokonce uvadá, o žádné revoluci nemůže být řeč. Už vlastně „z definice“. Aktuálně jsme svědky nejlépe jen evolučního rozvoje, tedy obdobného děje, jaký se, byť ještě pomaleji, odvíjel ve zmíněném pětisetletém údobí mezi Přemyslem Otakarem II. a Marií Terezií. Jelikož jde o běžnou evoluci, samotné označení čtvrtá průmyslová revoluce je nesmyslné, stejně jako z něj vycházející Průmysl 4.0.
Nabízí se otázka, proč nepodložené označení Průmysl 4.0 vláda tolik prosazuje. A proč jej navazuje na neexistující čtvrtou průmyslovou revoluci. Odpověď je nasnadě: marketingově atraktivní označení „Průmysl 4.0“ je vítanou záminkou k dalšímu přerozdělování veřejných peněz či zakládání nových úřadů. Politikův vliv i moc dále stoupá. A o to v této Taškařici 4.0 jde především.
LUKÁŠ KOVANDA, hlavní ekonom společnosti Cyrrus