Dohody EU s Mercosurem a Vietnamem:

NADĚJE, ALE I RIZIKO DUMPINGU

Ekonomika EU roste v roce 2019 již sedmým rokem v řadě a s ohledem na stále pozitivní očekávání v roce příštím se významně zvyšuje naděje na dosažení jednoho z nejdelších období ekonomické konjunktury v její moderní historii. Zodpovědní tvůrci hospodářské politiky však již současně hledí do delšího budoucna, kde věští rysy ekonomického zpomalení, v některých teritoriích i poklesu.

Za nejvýznamnější rizikové faktory tohoto klesajícího trendu jsou tentokrát označovány nikoliv vnitřní ekonomické důvody, ale zejména ty vnější – jsou obecně spojeny se zhoršující se geopolitickou situací, faktem, že někteří tradiční partneři pro Evropu usilují o změnu pravidel hry mezinárodního obchodu i investic, že snaha o zesílení jejich globálního ekonomického vlivu se projevuje nikoliv cestou úspěchu v rovném konkurenčním boji, nýbrž v kladení bariér a překážek pro volné obchodní a investiční toky.

Ztráta pozic EU

Zvýšené riziko obchodních a investičních válek s rezultujícími negativními dopady na ekonomiku EU, i ztrátu vlastního vlivu na globální ekonomický řád, je nadto doprovázeno již dlouhodobější ztrátou pozic EU v globální ekonomice. Podíl EU na světovém obchodu, investicích setrvale klesá, což se následně projevuje v oslabující roli unijních představitelů v nejrůznějších globálních institucích a organizacích.

Jednou z největších výzev pro ekonomiku EU je obrátit tento trend cestou robustního posílení vnějšího rozměru ekonomické výkonnosti i hospodářské politiky EU. Nejlépe prostřednictvím principů a zásad, které EU sama ctí, považuje je za vlastní a prakticky se jimi řídí. Tedy férové, pokud možno otevřené hospodářské soutěže, akcentující však též kritéria sociální a environmentální udržitelnosti.

A cestou k dosažení tohoto cíle jsou strategické dohody o vzájemném obchodu a investicích s různými oblastmi světa, kde lze právě výše uvedené principy prakticky prosazovat a naplňovat. V roce 2019 – po několika dekádách uvolňování a liberalizace podmínek mezinárodního obchodu a investic – je to však těžší, než by se na první pohled zdálo. V době, kdy hrozí další eskalace obchodních a investičních válek, se ukazuje, že zemí či jejich uskupení, vhodných či ochotných tyto dohody s EU v současnosti uzavírat, až tak moc není.

Tradiční vazby na Evropu

Proto lze vítat, že v červnu se podařilo dosáhnout jejich uzavření se dvěma teritorii (jež jsou si navzájem též dosti vzdáleny, a to nejen geograficky), kde se zdá, že budou mít reálný smysl. Těmito teritorii jsou Mercosur a Vietnam. Velmi pozitivním rysem obou z nich je fakt, že se jedná o významná teritoria, nadto s tradičními vazbami na Evropu. O významu zemí Latinské Ameriky a jejich vzájemném vztahu s Evropou netřeba více dodávat. V případě Vietnamu se jedná o populačně významnou zemi s prudkým hospodářským růstem a navzdory své komunistické politické fasádě umožňující velice dravý rozmach tržní konkurence.

V porovnání s EU se však jedná v obou případech o teritoria, jejichž ekonomická vyspělost propastně zaostává za průměrem EU. Tento fakt se musí nutně projevit do podoby jejich ekonomických vztahů s Evropou. Tato teritoria budou v uvolněných podmínkách především cenově a nákladově konkurovat mnohem dražší evropské produkci. To je zásadní rozdíl oproti jiným dvěma nedávným a kladně hodnoceným dohodám, které EU uzavřela – tedy s Kanadou a Japonskem, kde se jedná o uvolnění obchodních a investičních podmínek mezi přibližně stejně vyspělými partnery. Tento prostor bude buď využit k tomu, že se tyto rozdíly v budoucnu sblíží, čímž se otevřou možnosti pro kvalitativně vyšší oblasti vzájemné spolupráce a součinnosti, anebo tyto rozdíly budou ponechány bez výrazné změny a EU bude čelit riziku obvinění z obnovy koloniálních praktik z dávných dekád a století.

Test odolnosti

Nadto zde leží riziko, že v souvislosti s dohodami se ve větší míře bude akcentovat jev sociálního a environmentálního dumpingu. V podmínkách zesilující politické korektnosti v Evropě si lze jen těžko představit, jak budou obě strany vykládat a interpretovat problém, kdy pracovní aktivity jsou vykonávány dětmi za podmínek, které by nikde v Evropě neprošly, či jak dopad ekonomických aktivit na životní prostředí v příslušných zemích je z evropského pohledu též neakceptovatelný.

Jistý test odolnosti těchto dohod nabízí stávající slovní přestřelky vyvolané likvidačními požáry v amazonském pralese. Nehledě na to, že obě dohody nejsou nikterak vítány v některých odvětvích některých členských států EU. Francouzský zemědělec jako symbol odporu a protestu proti nim tak není překvapením.

To, že tyto dohody byly podepsány, je nesporně dobře. Jejich prosazení však nebude jednoduché, protože jejich partneři vykazují značné vzájemné rozdíly. Z těchto rozdílů mohou vyplynout rozpory. Opravdovým testem odolnosti obou dohod tak bude způsob, jakým budou tyto rozpory řešeny.

PETR ZAHRADNÍK, ekonom České spořitelny a člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel