INDONÉSIE CHCE ČÁST DOVOZU LPG NAHRADIT ZPLYŇOVÁNÍM UHLÍ

Indonésie má sedmé největší zásoby uhlí na světě, často však nižší kvality. Hledá proto způsoby, jak maximalizovat jeho přidanou hodnotu. Jednou z metod je zplyňování uhlí, které má potenciál částečně nahradit závislost země na dovozu LPG.

Plynofikace uhlí se týká 7 z 11 aktuálních navazujících projektů v oblastech Jižní Sumatry a Kalimantanu, které jsou bohaté na uhlí. Tyto projekty profitují z nedávného prezidentského nařízení, podle něhož se těžařské firmy zprošťují daňové povinnosti z držené licence za předpokladu, že budou investovat do aktivit navazujících na samotnou těžbu uhlí.

Indonésie prozatím myslí na sebe a uspokojení vlastní dlouhodobě rostoucí spotřeby. Dimethylether, který lze z uhlí vyrobit, může do budoucna nahradit dovážený zkapalněný ropný plyn, tradičně využívaný ve sporácích indonéských domácností. Ročně jeho dovoz Indonésii stojí přes 4 miliardy USD. Platí za něj ale i těžaři – například státní podnik PT Bukit Asam ročně eviduje ztrátu 377 milion USD právě na výrobním plynofikačním závodu. Mnozí hledí do budoucna rovněž pod tlakem mezinárodních závazků v oblasti životního prostředí a uvedení fosilních paliv na pomyslnou černou listinu. Ve velkém se do plynofikace uhlí pustily i dceřiné společnosti uhelného giganta PT Bumi Resources, tedy PT Kaltim Prima Coal a PT Arumin Indonesia, které budou zásobovat tuzemské chemické závody a průmysl biopaliv, a pomůžou tak snížit výdaje na dovoz LPG. O tom, že gigantické uhelné zásoby v Indonésii mají vývozní potenciál, potažmo potenciál pozitivně ovlivňovat vývoje energetické krize, není pochyb.

Těžaři vyvíjí tlak na státní podporu

Ekonomiku plynofikace uhlí na dimethylether komplikuje několik faktorů včetně omezeného počtu dodavatelů plynofikační technologie a vybavení. Vysoké pořizovací náklady pak poukazují na nutnost zapojení státu při vytváření pobídek pro tyto podnikatelské aktivity. Těžařská lobby již vyvíjí tlak na veřejné činitele s rozhodovací pravomocí – další požadavky na podporu rozvoje tohoto průmyslu se týkají usnadnění vstupu na trh, ochrany investic a zproštění daně z dovozu příslušného vybavení. Jejich cílem je udělat z plynofikace lukrativní podnikatelské odvětví.

Pod vlivem legislativy, která jako by „zezelenala“, jsou uhelné podniky motivovány investovat do modernizace a ekologizace svých výrobních a především zpracovatelských procesů. Zájem tak není jen o raritní technologii na zplyňování uhlí, ale o veškeré vybavení pro zpracovatelské operace, jako je peletování, briketování, koksování a integrované kogenerační mechanismy pro elektrárny.

Alena Štojdlová, ekonomická diplomatka, Velvyslanectví ČR v Jakartě