ČESKO POTŘEBUJE NOVOU EKONOMICKOU TRANSFORMACI, ŘÍKÁ RADEK ŠPICAR

Radek Špicar, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR, je jedním ze spoluautorů výzvy Druhá ekonomická transformace. Opírat se o kvalifikovanou, a přitom levnou pracovní sílu a příliv zahraničního kapitálu podle něj nestačí, je třeba stavět na českých značkách s vyšší přidanou hodnotou a domácím kapitálu. „Devadesátky“ nezatracuje, ale bere je jako uzavřenou kapitolu.

Foto: Svaz průmyslu a dopravy ČR

„Ve výkonnosti ekonomiky jsme předběhli jih Evropy, sever ale nedotahujeme. Z plusů českého hospodářství, na nichž jsme si zakládali, zbyla snad jen výhodná geografická poloha. A to je málo,“ říká Radek Špicar v rozhovoru pro časopis MED.

Česko je jedna z nejprůmyslovějších zemí Evropy a dlouhá léta platilo, že má četné výhody – dobrou infrastrukturu ve středu kontinentu, relativně levnou pracovní sílu, tradici technického vzdělávání. Co z toho stále platí?

My jsme nedávno s kolegy a kolegyněmi uveřejnili výzvu k takzvané druhé transformaci, kde z této otázky také vycházíme. První transformace, která trvala od roku 1989 až do propuknutí pandemie nemoci covid-19, byla úspěšná. Intenzivně jsme se otevřeli světu, přišel sem zahraniční kapitál, nabízeli jsme zmíněnou levnou, a přitom kvalifikovanou pracovní sílu a v té době také kvalitní infrastrukturu – než nás předběhli naši sousedé. Úspěch se dá vyjádřit i čísly. Výkonností ekonomiky jsme předběhli jih Evropy, Portugalsko, Řecko, Španělsko, Itálii.

Ten model se ale vyčerpal a nemůžeme v něm pokračovat dál. Jsme lepší než jih Evropy, ale sever nedotahujeme. Z těch zmíněných plusů českého hospodářství zbyla snad jen výhodná geografická poloha. A to je opravdu málo.

Co bylo hlavním důvodem pro sepsání výzvy ke druhé ekonomické transformaci? Koronavirus, třicet let od privatizace?

Spouštěcí mechanismy byly v zásadě tři. Naléhavě jsme si uvědomili, jak je ten první model transformace vyčerpaný. Samozřejmě k tomu přispěly i masivní změny v ekonomice a společnosti. Nemyslím tím jen koronavirus, ale i Green Deal, na nějž musíme adekvátně reagovat. Třetí důvod je generační, kapitáni a kapitánky českého byznysu dospěli. Třicet let budovali své úspěšné firmy a neměli moc času se rozhlížet kolem. Teď se ocitli ve stádiu, kdy jejich společnosti dobře běží a oni mají čas i chuť přispívat ke kultivaci podnikatelského prostředí a země, kde žijí. Chtějí, aby Česko patřilo k tomu nejlepšímu v Evropě, stejně jako jejich firmy. 

Podnikům se výzva věnuje poměrně obšírně. Kriticky vidí třeba subdodavatelské řetězce, firmy, které vyrábějí čistě podle požadavků zadavatele, protože ve výsledku nemají žádné své produkty. Jenže třeba automobilky požadavky mění, poptávají často high-tech komponenty. Nestačí to k úspěchu?

Osobně si vážím jakéhokoliv člověka, který se stane zaměstnavatelem, dává lidem práci, platí daně a je schopný se vypořádat s podnikatelským prostředím, které v Česku není nijak přátelské. A je jedno, jestli vyrábí finální produkt nebo subdodávku s minimální marží.

My jsme chtěli říct, že čistě subdodavatelská pozice je riskantní a do budoucna se to bude zhoršovat. Jakýmsi ideálem, ke kterému bychom měli směřovat, je vlastní, česká značka, přímý vztah k zákazníkům a finální výrobek. To z vás na trhu udělá silného hráče, který bude mít svobodu rozhodování větší, než má subdodavatel. A co je ještě důležitější: bude mít marži, která mu umožní investovat do rozvoje, do inovací i do dobře placených lidí. Takové postavení bereme jako ideál. V žádném případě se ale nechceme dívat skrz prsty na někoho, kdo je čistě jen subdodavatel. Protože i on má odvahu jít na trh a udržet se s nějakou výrobou.

Zmínil jste vlastní značku. Je tady ale řada firem se silným zahraničním vlastníkem, která má v Česku výzkum a vývoj, nabízí inovativní produkty pro globální trh, za nímž stojí čeští inženýři. Logicky ale pod značkou mateřského koncernu…

Odpověď bude podobná té předchozí. Vážím si zahraničních firem, které kdysi šly podnikat za bývalou železnou oponu a investovaly tady velké peníze. Ano, vydělaly na tom, ale v 90. letech to tušit nemohly. Stále tady investují a dobře platí své zaměstnance. V té výzvě říkáme, že kromě tohoto jednoho pilíře musíme budovat i ten druhý. A to jsou skutečně české značky, za nimiž stojí české firmy, které se budou chovat úplně stejně jako zahraniční společnosti u nás. To znamená podnikat v cizině, odkud domů poplynou dividendy. Nekritizujme, že si mateřské koncerny stahují z Česka peníze domů, dělejme to samé.

Odliv dividend koneckonců není bezdůvodný. Řada zahraničních firem by u nás investovala víc. Ale nemají k tomu podmínky ani příležitosti. Pokud se rozhodnou postavit u nás vývojové centrum, tak to reálně zabere pět let. V západní Evropě to stihnou za dva roky. A když v tom centru budou chtít zaměstnat stovku inženýrů, tak je na zdejším trhu, kde je víc pracovních míst než nezaměstnaných, jen tak neseženou.

Do Německa a dalších zemí Evropské unie mnohdy nevyvážíme zboží s vysokou přidanou hodnotou. Foto: Shutterstock

Jestli to dobře chápu, český produkt by měl být i výrobkem finálním, aby se prosadil. Řada úspěšných českých firem ale kompletní produkty se vším všudy nedodává. Třeba Wikov, který patří mezi signatáře výzvy k druhé transformaci ekonomiky, nabízí špičkové převodovky pro větrníky, kompletní větrné elektrárny ale nestaví…

Tady hodně záleží na tom produktu samotném. Nesmíte se dostat do situace, kdy totéž co vy umí další stovka firem po světě, protože mezi nimi bude jistě někdo, s kým třeba v ceně práce nemůžete soutěžit. A když ano, beztak budete mít hodně nízkou marži a bude pro vás složité se na trhu udržet. A priori proti výrobě komponent nelze nic namítat. Musíte ale mít unikátní věc, se kterou se můžete prosadit u řady zákazníků, mezi nimiž si budete vybírat. V Česku je řada firem, která si takovou exkluzivitu uhlídat umí. Jinak ovšem platí, že finální výrobek znamená obrovské šance. Vaším hřištěm se stane celý svět, nejen Evropská unie, kde končí 80 procent českého exportu. 

Je taková závislost na trzích EU riskantní?

Svaz průmyslu a dopravy ČR je silně proevropský, jasně třeba říkáme, že by Česko mělo vstoupit do eurozóny. Na druhou stranu tak vysoké procento obchodu, který míří do EU, riskantní opravdu je. Český export je třeba diverzifikovat, více se rozkročit ve světě. Buďme více vidět v Severní Americe nebo jihovýchodní Asii, potom můžeme kompenzovat případné ztráty, když Evropa nebude hospodářsky prosperovat.

Teprve nedávno jsem pochopil, proč se nám to stále nedaří. Problémem nejsou nedostatečné jazykové schopnosti našich podnikatelů nebo absence odvahy. Jednou z hlavních potíží je právě subdodavatelský charakter české výroby. My vesměs dodáváme finalistům v západní Evropě, nemáme produkt, který bychom sami mohli nabídnout všude po světě. Taková situace není zdravá, protože vzniká závislost na jediném teritoriu. Zdá se mi, že se snadno můžeme ocitnout v pasti evropského vnitřního trhu.

Ve výzvě ke druhé transformaci navrhujete také daňovou podporu obyvatel při investování do akcií podniků. Znamená to, že českým firmám chybí kapitál?

Pokud má český průmysl vzkvétat, potřebuje dobře fungující kapitálový trh. Je potřeba se zbavit despektu a podezírání, které způsobila kupónová privatizace. Kapitálový trh musíme posílit, třeba tím, že penzijní fondy budou moci svobodněji investovat. Nebo tím, že se vláda zamyslí nad daňovým zvýhodněním investic obyvatel do akcií malých a středně velkých podniků. Ve výsledku to pomůže všem: firmy získají kapitál a lidé diverzifikují své úspory a investice tak, aby bohatli společně s ekonomikou. Aby měli nějaký podíl na úspěchu firem. Samozřejmě je to třeba dělat s nutnou osvětou, protože některé investice jsou bezpečné, jiné zase rizikové.

Neříkalo se tohle, když před třiceti lety startovala kupónová privatizace?

V době kupónové privatizace ale ekonomové předběhli právníky. Právní rámec nebyl hotový a umožnil tunelování a vyvádění majetku. Toho už se dnes lidé bát nemusí, ochrana investic je na dobré úrovni. Bylo by opravdu nešťastné, kdyby nás dědictví 90. let stahovalo ke dnu.

Stejnou motivaci, tedy být součástí růstu, mají i zaměstnanecké akcie, po nichž voláte.

Jistě, protože vtahovat zaměstnance do firemního příběhu má velký smysl i z finančního pohledu. Je to nástroj, jak zejména startupy a menší i střední firmy mohou své zaměstnance motivovat, napravit často pokřivený vztah mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Mnoho firem v oblasti IT a e-commerce své akcie zaměstnancům nabízí, poptávka je vysoká a stát by to měl podporovat. Ono je to dáno i generačně, nechci generalizovat, ale v 90. letech se mnoho podnikatelů snažilo rychle vydělat peníze. U mladší generace je znát, že chtějí vybudovat firmu s dlouhodobou perspektivou. Chtějí růst, postupně bohatnout a expandovat do světa.

Otevírat dveře do světa by mělo být úkolem ekonomické diplomacie. Jak to z vašeho pohledu stát zvládá?

Druhá ekonomická transformace je výzva namířená dovnitř byznysu. Není to seznam úkolů pro vládu. Odpracovat si to musíme sami. Nicméně vláda v tom pomoci může a měla by. Prosperita firem znamená přínos pro celý stát. A jednou z možností je samozřejmě podpora exportu, jak institucionální, tak finanční. Začnu tou druhou, kde si nevedeme moc úspěšně. Příkladem může být Česká exportní banka, která je ve stádiu klinické smrti. Je třeba ji revitalizovat. Ani EGAP na tom nebyl nejlépe, je potřeba se podívat na zlepšení jeho fungování.

Z pohledu institucí potřebujeme, aby s sebou ministři na zahraniční cesty brali podnikatelské mise. Po Evropě to není třeba, tam se osobní kontakty navazují lépe. Ale mimo Evropu ano. Ústavní činitelé skutečně otevírají dveře, do nichž pak firmy musejí vstoupit samy. V některých zemích se bez toho neobejdete. Znám příklad veleúspěšné společnosti mladého českého podnikatele, který se svou nabídkou oslovil čínské aerolinky. Nedostal ale žádnou odpověď. Teprve když jeho přání zaštítil český generální konzul v Šanghaji, najednou to šlo.

Součástí prezentace firem bývají také veletrhy a jednou z podpor státu jsou i národní stánky. Má smysl je organizovat v době globalizovaného obchodu? Hraje český původ ještě nějakou roli?

Některé veletrhy jsou takto koncipované, takže tam to smysl dává. Image státu je obecně pro úspěch firem velmi důležitá. Když česká společnost soutěží v USA ve výběrovém řízení s nějakým výrobkem ze Švýcarska, automaticky půjde s hodnocením dolů už jenom kvůli tomu, že Česko prostě nemá takový dobrý zvuk jako Švýcarsko. Takže budujme české značky, ale starejme se i o pověst země. A nemusí to být nutně jen nástroje ekonomické diplomacie. Image se vytváří i pomocí kulturní diplomacie. Proto považuji třeba Česká centra za stejně důležitá jako pobočky CzechTrade.

Platí to i obráceně? Že úspěšné české firmy zvyšují prestiž Česka?

Samozřejmě. Svým způsobem jsou to ambasadoři, kteří šíří prestiž a renomé Česka ve světě. A to je velký bonus pro všechny.

BLAHOSLAV HRUŠKA

 

Díky našim firmám o nás ví celý svět