INDONÉSKÝ HALAL TRH – ISLÁMSKÁ BYROKRATICKÁ ZEĎ V PRAXI

Indonésie představuje největší islámský spotřebitelský trh na světě. Pro exportéry se v této čtvrté nejlidnatější zemi planety otevírají obrovské příležitosti, cestu k nim však komplikuje nekompromisní byrokracie a unikátní legislativní požadavky. Klíčem k úspěchu je pochopení dynamicky se rozvíjejícího národního systému halal certifikace, který v zemi rychle přestává být pouhou náboženskou normou a stává se tvrdým tržním standardem.

S 242 miliony muslimů, což představuje přibližně 87 procent populace země, je Indonésie největším muslimským spotřebitelským trhem na světě. Tento obří trh nabízí významné vyhlídky pro firmy, které plánují expandovat do jihovýchodní Asie. Přesto s sebou nese specifické kulturní a právní nároky, které nelze opomíjet. Mezi ty nejzásadnější patří certifikace halal.

Halal už v Indonésii není vnímán pouze jako náboženský příkaz. Stává se komplexním životním stylem a symbolem důvěry, bezpečnosti a vysoké kvality. V důsledku toho hraje soulad s pravidly halal důležitou roli v rozhodování spotřebitelů u široké škály produktů od potravin a nápojů až po spotřební zboží, kosmetiku a léky. Zjednodušeně řečeno, povinnost certifikace se vztahuje na všechny výrobky, u kterých halal status dává technologicky smysl, tedy produkty bez prokazatelného podílu surovin spojených s vepřem či alkoholem. Pro exportéry proto halal certifikace neznamená pouze splnění administrativní povinnosti, ale je to i kritická součást jejich konkurenceschopnosti na trhu.

Indonéská vláda uplatňuje nekompromisní regulační rámec prostřednictvím vládního nařízení č. 42/2024, které aktualizovalo starší nařízení č. 39/2021. Podle současných předpisů jsou halal certifikace a povinné označování zaváděny po fázích mezi lety 2024 a 2034 v závislosti na produktových kategoriích.

V této souvislosti je nutné upozornit na novou obchodní dohodu mezi EU a Indonésií (CEPA), která má vstoupit v platnost 1. ledna 2027. Ačkoli tato dohoda výrazně usnadní celkové obchodní výměny a sníží některá cla, problematiku halal certifikací nijak neřeší. Čeští exportéři proto musí stoprocentně vycházet z indonéské národní regulace a na včasnou certifikaci se připravit s dostatečným předstihem před stanovenými termíny.

Regulační překážky v přístupu na trh

Na systém halal certifikace přísně dohlíží Agentura pro organizaci záruk halal produktů (BPJPH), vládní orgán odpovědný za registraci, certifikaci a tržní dozor. Jakýkoli regulovaný produkt vstupující na indonéský trh musí splňovat její požadavky, aby mohl být legálně distribuován. Samotnou certifikaci mohou vydávat buď indonéské orgány nebo zahraniční certifikační autority, které BPJPH oficiálně uznává. Produkty certifikované uznanými zahraničními orgány sice nevyžadují samostatný indonéský certifikát, ale musí projít povinnou registrací v tamním národním systému.

Zde však české společnosti v současné době narážejí na významnou překážku. Žádný český halal certifikační orgán dosud nepodepsal s BPJPH Dohodu o vzájemném uznávání (MRA), která je pro hladký import nezbytná. Indonéské předpisy navíc neumožňují přeshraniční certifikaci, což znamená, že zahraniční certifikátoři nemohou certifikovat společnosti sídlící mimo jejich vlastní jurisdikci. V důsledku toho musí čeští exportéři počítat se zvýšenou administrativní a logistickou zátěží.

Na evropské úrovni již probíhají intenzivní diplomatická jednání. Evropská unie prostřednictvím své delegace prosazuje uznání EU jako jednotného trhu, což by schváleným evropským certifikátorům umožnilo působit napříč všemi členskými státy. V případě úspěchu by to proces pro české firmy radikálně zjednodušilo. Bohužel zatím se evropské firmy musí připravit na horší variantu, kdy budou moct využít pouze indonéskou instituci BPJPH nebo tu národní, kterou BPJPH již uznala.

„Česká ulička“ v halal byrokracii: ne-halal produkty

Zní to sice paradoxně, ale vysoce efektivní alternativní strategií, jak se vyhnout složitému indonéskému halal systému, je zaměřit se na produkty, jež ze své podstaty halal nejsou a nikdy nebudou – tedy na vepřové produkty a alkoholické nápoje. Indonésie je sice největší muslimskou zemí, ale zároveň v ní žije více než 35 milionů křesťanů, hinduistů, buddhistů a příslušníků dalších náboženství. To představuje trh velikostí srovnatelný s několika evropskými státy dohromady.

V oblasti potravin nedává smysl konkurovat dovozem běžného komoditního masa, ale obrovský potenciál mají specializované uzenářské výrobky a prémiové masné delikatesy. Tyto produkty sice musí být v tamních obchodech striktně odděleny od ostatního zboží a jasně označeny etiketou „obsahuje vepřové“, ale přesně cílí na bonitní spotřebitele z vyšších tříd a početnou komunitu expatů, kteří rádi zaplatí vyšší cenu za autentickou evropskou kvalitu.

Druhou variantou této strategie je dovoz tradičního českého piva, vína a prémiového tvrdého alkoholu. Zde však firmy narážejí na druhou byrokratickou zeď – přísné vládní dovozní kvóty a licenční omezení. Vzhledem k extrémní byrokracii, častému zpožďování dovozních povolení ze strany ministerstva obchodu a značným finančním nárokům na licence není pro české firmy reálné zakládat v Indonésii vlastní dovozní entitu na alkohol od nuly. Klíčem k úspěchu zůstává nalezení zavedeného indonéského distributora, který již disponuje exkluzivním statusem „registrovaného dovozce alkoholických nápojů“ a má volné importní kvóty, které může pro české značky využít.

Schvalovací procesy jsou zdlouhavé

Indonésie zůstává mimořádně atraktivním, ale také vysoce chráněným a regulovaným trhem, kde je úspěch podmíněn perfektní strategickou přípravou. Firmy, jež se proaktivně přizpůsobí vyvíjejícímu se indonéskému halal rámci a začlení jej do své exportní strategie, budou mít mnohem lepší pozici pro dosažení úspěchu a získají silnou konkurenční výhodu.

Jak začít? Českým společnostem, které mají o indonéský trh vážný zájem, se doporučuje koordinovat své kroky se státními institucemi. Své služby při podpoře exportu nabízí zastoupení české kancelář CzechTrade v Jakartě. Velvyslanectví ČR v Indonésii pak může pomoct zprostředkovat kontakty na indonéské státní úřady v rámci procesu registrace potravinářských a jiných produktů. Oba subjekty mohou zprostředkovat prověřené kontakty na místní partnery a licencované distributory.

Je však nutné se obrnit maximální trpělivostí. Schvalovací procesy, registrace produktů u tamního úřadu pro kontrolu léčiv a potravin (BPOM) i samotná jednání o kvótách jsou zdlouhavé a mohou trvat řadu měsíců. Exportéři musí být rovněž připraveni investovat výrazně vyšší vstupní náklady (na právní služby, certifikace, analýzy a zalistovací poplatky), než bývá zvykem na méně regulovaných trzích. Z dlouhodobého hlediska se však tato investice do vstupu na obří indonéský trh může vyplatit.

Pavel Drlík, ekonomický diplomat, Velvyslanectví ČR v Jakartě