Vlastislav Bříza: V Číně jsme si nenašli partnera. A byla to chyba

Vlastislav Bříza, generální ředitel a většinový majitel holdingu Koh-i-noor, začal podnikat v raných devadesátých letech minulého století, kdy řada českých výrobků nebo značek, které jsme měli za rodinné stříbro, z trhu zmizela. Tužky a pastelky z Českých Budějovic se nevytratily. Ani doma, ani ve světě. Koh-i-noor si ale musel v zahraničí vybudovat nové kontakty. A ne všude to šlo hladce.

O tom, jaké je znovu získávat zpřetrhané obchodní kontakty v Rusku a proč nelze na čínském trhu uspět bez místního obchodního partnera, vypráví Vlastislav Bříza v rozhovoru, který vyjde v dalším čísle časopisu Moderní ekonomická diplomacie.

Foto: HATcom

Jak obtížné bylo pro Koh-i-noor udržet si postavení na zahraničních trzích?

Nebylo to vůbec jednoduché. Než jsem nastoupil jako ředitel, dvanáct let jsem ve firmě nepůsobil, věděl jsem ale, že Koh-i-noor vyvážel do Ruska. Když jsem se už jako šéf zeptal, jak jdou obchody s Ruskem, bylo mi řečeno, že okupantům nedodáváme. To mi tedy spadla brada. Nechci to zpětně hodnotit nijak politicky, neodsuzuji to, taková byla tehdy doba. My jsme ale pak pracně museli zrovna v Rusku budovat nové vztahy a hledat nové kontakty a příležitosti, což se nám povedlo.

Když zmiňujete Rusko – jak se Koh-i-noor dokázal vyrovnat s tamní krizí a změnami na ruském trhu v důsledku sankčního režimu EU?

Tady platí mé oblíbené heslo „Stokrát dostal, stokrát vstal“. Když přišla v Rusku někdy před dvaceti lety první hospodářská krize, začínali jsme prakticky od nuly. Důležité je přitom pochopit, jak který trh funguje. Rusko je hodně o osobních kontaktech, je třeba si sednout za jeden stůl, mluvit s lidmi. Je to asi v ruské povaze, s tou ale musíte umět pracovat, ať se vám líbí nebo ne.

Každý národ je jiný, o tom bych mohl psát celé manuály. Náročný je třeba americký trh, protože v USA chtějí pořád něco nového, musíte sortiment inovovat. A bez místního partnera tam byznys vůbec nejde dělat.

Koh-i-noor byla jedna z prvních českých firem, která v Číně působila, svou pobočku jste otevírali v roce 2004. Před třemi lety jste se ale ze země stáhli. Jak moc se Čína za ta léta proměnila?

Z Číny jsme úplně nezmizeli, Koh-i-noor tam stále má obchodní firmu, vyvážíme tam. Výrobu jsme nicméně stáhli. Čína se během doby, kdy jsme tam vyráběli, hodně změnila. Nan-ťing, kde jsme začali působit, se za deset let rozrostl o dvacet kilometrů, takovou expanzi si sotva kdo dovede představit.

My jsme tam od počátku působili čistě sami za sebe, měli jsme tam stoprocentní dceřinou společnost bez účasti Číňanů. Mojí inspirací byli Němci, kteří tam na podobné bázi působili. Z dnešního pohledu musím říct, že to byla chyba. Když jsme potřebovali kontakty, místní manažeři nám chyběli. Je to pro nás ponaučení a já každému, kdo se ptá na rady ohledně Číny, dnes doporučuji, aby si přímo v místě našel čínského partnera.

Hlavním důvodem ústupu z Číny byly stoupající náklady?

Ano, to byl hlavní důvod. Při pobřeží, kde Nan-ťing leží, narostla během našeho působení mzda šestinásobně. Levnější sortiment jsme dokázali získat jinde. Na příkladu Číny si je dobré uvědomit, že svět se točí ve šroubovici. Protože když Carl Hardtmuth přišel v roce 1848 z Vídně do Českých Budějovic, bylo to nejen kvůli dopravnímu spojení a surovinám, ale i kvůli levnější pracovní síle a také laciným pozemkům. Příznačné je, že ho sem nenalákali politici, ale jistý Vojtěch Lanna, známý průmyslník a stavitel. Tím chci říct, že politik sice může pootevřít dveře, ale jako podnikatel chcete mít reference od svých kolegů a partnerů, ne od politiků.

Kde dnes hledat nástupce Číny co do levných výrobních nákladů?

Před osmi lety jsem se pokusili ve Vietnamu postavit gumárnu, chtěli jsme v Brazílii tužkárnu. Z těch projektů ale nakonec nic nebylo, byť jsme do nich investovali peníze i úsilí. Potíž je v tom, že výroba psacích potřeb není IT. Tam stačí mít nápady a šikovné lidi a tu ztrátu čtyřiceti let před konkurencí ze Západu hravě doženete.

Zmínil jste politiky a otevírání dveří, tedy jeden z principů ekonomické diplomacie. Pomohl vám nějak stát v přístupu na zahraniční trhy, kde působíte?

Víte, náš byznys je jiného typu, než jsou třeba automobilky. Nelze porovnávat velké investiční celky s výrobou a prodejem tužek. Takže exportní služby státu spíš nevyužíváme. Fakt, že vám někdo dokáže pootevřít dveře a vy se na něj můžete odvolat, je ale jinak určitě chvályhodný.

Jiná věc jsou výstavy a veletrhy, tam jsem všemi deseti pro společnou podporu. Naše strojírenská a částečně také zdravotnická divize využívá český stánek. Tam jsme pod jednou střechou a tam patříme.

Celý rozhovor s Vlastislavem Břízou vyjde v příštím čísle časopisu Moderní ekonomická diplomacie.

BLAHOSLAV HRUŠKA

 

Náměstek ministra zahraničních věcí Martin Tlapa o exportu do Ruska

Zástupce náměstka Ivan Jančárek o exportních příležitostech v Argentině a Brazílii