Jiří Hynek:

ČEŠI USPĚJÍ I TAM, KDE SI ZÁPADNÍ FIRMY VYLÁMOU ZUBY

Je někdy až legrační, že česká firma se 150 lidmi vyhrává tendry proti koncernům, které mají desítky tisíc zaměstnanců. Podle Jiřího Hynka, prezidenta Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu, je to mimo jiné díky tomu, že Česko nemá touhu ovlivňovat politickou situaci. Na rozdíl od velmocí, které chtějí odběratele svých zbraní ovlivňovat přes dodávky náhradních dílů nebo výcvik. Ve prospěch Čechů často hraje i to, že mají zkušenosti s technologiemi z Východu i ze Západu. „Češi například dokáží modernizovat starou ruskou radarovou techniku a zabudovat do ní moderní západní digitální systémy. Západní firma by si na tom vylámala zuby,“ říká Jiří Hynek.

Jiří Hynek, prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu. Foto: HATcom

Říká se, že úspěch zbraní se nejvíce prokáže přímo v boji. To je údajně ten nejlepší marketing. Pokud jde o české zbraně, těch skutečných nasazení v boji ale zase tolik není?

Nepoužil bych slovo boj, mluvil bych o nasazení v operaci. Operace nemusí nutně znamenat boj. A v případě různých operací už je šance, že budou naše zbraně nasazeny, podstatně větší. Operací je třeba už to, když monitorujete svůj vzdušný prostor. A pokud technologie v takových operacích dobře fungují, informace o tom se rychle šíří a má odstrašující efekt. Typickým příkladem jsou pasivní sledovací systémy. Pilot letadla, které narušuje váš vzdušný prostor, přitom v tu chvíli ani neví, že jste ho detekovali. Ale tam, kde byly v reálném boji nasazeny české technologie, jsem slyšel velkou chválu.

Máte na mysli nasazení letounů L-159 v boji proti Islámskému státu v Iráku?

Tam se opravdu projevila kvalita těchto letounů. Díky nim získala irácká vládní vojska taktickou převahu nad Islámským státem. Určitě to zachránilo spoustu životů na straně vládních vojsk.

Je tedy možné říct, že letadla L-159 byla tím klíčovým faktorem, který urychlil celou válku?

Určitě. Válka byla urychlena, vládní vojska dosáhla vítězství rychleji. Ale zároveň byly zachráněny lidské životy. Letouny L-159 dokázaly zasáhnout relativně silně vyzbrojené cíle, které už nebylo nutné dobývat pozemní technikou. To by stálo spoustu životů.

Export českého obranného průmyslu během několika minulých let rostl, dosahuje zhruba dvaceti miliard korun. Z hlediska celkového exportu je to ale pořád relativně malý podíl…

Musíme si ale uvědomit, že obranný průmysl vyváží finální produkty v oblasti high-tech. Skutečně špičkové technologie, to je především kosmický, letecký a obranný průmysl, dále některé informační technologie nebo kybernetická ochrana. Tady se vytváří obrovská přidaná hodnota, je zde vysoký podíl výzkumu, vývoje, práce kvalifikovaných lidí. Nechci nijak shazovat automobilový průmysl, který má pro Česko velký význam, ale jako subdodavatel v automobilovém průmyslu můžete dělat obrovské objemy s podstatně nižší přidanou hodnotou. A čím vyšší přidanou hodnotu má produkt, tím více generuje práci také pro subdodavatele. Podle našeho odhadu jeden zaměstnanec ve zbrojovce generuje práci pro tři až čtyři lidi v subdodavatelských firmách.

Významnou část českého obranného průmyslu tvoří strojírenství. Dá se říct, že právě díky obrannému průmyslu navazujeme na českou strojírenskou tradici?

Je to strojírenství, ale také je zde velký podíl informačních technologií. Mnohdy si to neuvědomujeme, ale v tom špičkovém strojírenském výrobku máte řídicí systém, software, algoritmy. I když, jak se říká, dodáváte takzvané železo, potřebujete k tomu třeba systém řízení palby. Strojírenství doplňuje elektrotechnika.

Konflikt není dobrá věc

Mluvili jsme o Iráku… Nahrává vašemu odvětví geopolitická situace, různé konflikty ve světě?

Do jisté míry to tak je. Zároveň ale říkám, že pro nás konflikt není dobrá věc. V momentě, kdy nastane konflikt, obvykle následuje silně restriktivní politika pro dodávky do oblasti konfliktu. Pokud je naprosto jednoznačné, kdo je naším spojencem a kdo je v právu, máte šanci do oblasti dál dodávat. Ale situace je mnohdy velmi nepřehledná. Na druhé straně si vzhledem k různým konfliktům spousta zemí a vlád, které dříve ignorovaly bezpečnost a obranu, uvědomují riziko a jsou ochotny do výzbroje více investovat. To se týká i evropských zemí. Bezpečnost a obrana nejsou zadarmo. A pokud některá země do obrany dlouhodobě neinvestuje, může se dostat do situace, kdy už je velmi složité technologickou ztrátu dohnat. To je bohužel dnešní situace v Evropě.

Pokud jde o český obranný průmysl, oživují se tu tradiční značky. Dříve to byla Tatra, teď letoun L-39 nové generace, který navazuje na tradici Albatrosu. Dokážeme propojit staré značky s moderními technologiemi?

Musíte samozřejmě dodávat technologie, které jsou moderní a vhodné pro nasazení v operacích. Byla tu ale také představa, že brzy začneme masově používat různé téměř sci-fi technologie, což se nepotvrdilo. Vývoj nových technologií se tak často dostával do slepé uličky. Potřebujete samozřejmě určitou kombinaci spolehlivosti a technologické sofistikovanosti, musíte čelit riziku, že vám nějaká elektronická zbraň může vyřadit všechny vaše zbraňové systémy z provozu. Tuto kombinaci české firmy skutečně nabízejí. Není to ale jediný faktor, díky kterému jsou schopny porážet západní konkurenty. Někdy je až legrační, že firma se 150 lidmi vyhrává tendry proti koncernům, které mají desítky tisíc zaměstnanců. Je to i díky tomu, že Česko nemá touhu ovlivňovat politickou situaci, zatímco velmoci chtějí odběratele svých zbraní ovlivňovat přes dodávky náhradních dílů, výcvik. Také jsme ochotni zapojovat domácí průmysl země, kam dodáváme.

Italský šéf Aera Giuseppe Giordo říká, že tato vodochodská firma dokáže propojit východní a západní systémy, západní a východní mentality…

Tohle platí o českém obranném průmyslu obecně. Máme zkušenosti s technologiemi z Východu i ze Západu. Češi například dokáží modernizovat starou ruskou radarovou techniku a zabudovat do ní moderní západní digitální systémy. Západní firma by si na tom vylámala zuby. Když modernizujeme letiště, které je postaveno na východních technologiích, dokážeme tam zabudovat západní radar, aniž bychom museli vyhodit všechno ostatní kolem. Zástupci západních koncernů tam přijdou a tvrdí, že nový radar není možný bez nového systému navádění, řízení letového prostoru, jiných rádií. Češi navíc vždycky byli machři na improvizaci. Němci umí skvěle vyrábět téměř všechno, ale jakmile by měli udělat rychlou změnu, je to pro ně nebetyčný problém. My tu změnu udělat umíme – někdy bohužel třeba i tam, kde bychom ji dělat neměli.

Na druhé straně české firmy využívají zahraniční licence. Vyrábějí se tady obrněné kolové transportéry Titus i Pandur…

Ano. Taková mezinárodní spolupráce ale není jednoduchá. Komplikované je potom schvalování exportu. Každá země má vlastní licenční politiku. Když vyvinete společný produkt, je otázkou, jestli se jeho prodej bude řídit národní licencí České republiky, nebo partnerské země. To se nám bohužel stalo v případě letadel L-159 s motory ze Spojených států. V příslušné dohodě je napsáno, že bez předchozího souhlasu USA nesmíte tyto letouny vyvézt. Narážíme na komplikace také v případě Evropského obranného fondu. Zatím si z něj žádná české firma bohužel neukrojila ani korunu. Děláme ale všechno pro to, aby se to podařilo.

Proč se to zatím nepodařilo?

Velké země do fondu dávají hodně peněz a chtějí, aby díky nim firmy z těchto zemí dostávaly práci. Občas to ale vypadá, jako kdyby Evropská unie byla jenom Německo a Francie. Nedávno jsem četl rozhovor s mým protějškem, prezidentem italské asociace obranného průmyslu. Obává se, že se nedostane ani na italský průmysl. Itálie a její průmysl jsou přitom mnohem větší než my.

Česká armáda nás neuživí

Pokud jde o snahy prodat letouny L-159, dlouho se to nedařilo ani v Iráku, který jste uváděl jako skvělou referenci…

Tam to také nějakou dobu trvalo. Ale byly tu i další potenciální trhy mimo Irák, kam se letadla vyvézt nepodařilo. Spojené státy totiž nedaly předchozí souhlas k jednání o prodeji. Mnohdy to byly trhy, kde se chtěl uplatnit americko-britský konkurent. Takže nevíme, jaký byl skutečný důvod, proč ten souhlas nebyl udělen. Tohle je potřeba si u mezinárodních projektů ohlídat úplně na začátku. Armáda malé České republiky tuzemské firmy neuživí. Odhadujeme, že 90 procent naší produkce míří na export.

Není těch domácích zakázek málo, když český průmysl potřebuje k uplatnění na světovém trhu referenci z vlastní země?

Nepotřebujeme velké objemy v naší armádě. Stačí nám, aby ty naše výrobky armáda zkrátka měla. Reference z české armády jsou skutečně v naprosté většině případů nezbytné, byť jsou tu i výjimky, kdy se některým firmám podařilo vyvážet do zahraničí bez takové reference. Děčínská firma Inflatech dodává pro státy NATO klamné cíle – například nafukovací kopie tanků, které se v západních zemích využívají pro výcvik pilotů bitevníků. Taková kopie se nejenom ve vizuálním spektru, ale i pokud jde o tepelné a radarové vyzařování, jeví pilotovi bitevníku jako skutečný tank. Naše armáda přitom tyto klamné cíle doposud nevyužívá.

Tatře ublížila nestabilita

Takovým typickým případem, kdy se ukazovalo, jak je důležitá zakázka ze strany české armády, byla, pokud vím, tatrovka. Tatra se před několika lety dostala do problémů také proto, že padly některé plány nákupu těchto vozidel ze strany české armády. Pak se to zase změnilo k lepšímu. Nebude to ale s tou tatrovkou dál jako na houpačce?

To je složité. Když budete vyrábět sériový náklaďák v počtu sta tisíců kusů – a na světě jsou takoví výrobci – bude to univerzální auto, které ale nebude splňovat mimořádné požadavky na průchodnost terénem. V tom případě vás žádná zrušená speciální zakázka neohrozí. Pokud ale máte auto jako Tatra, které je stavěné do těžkého terénu a dokáže například táhnout velké rakety, jste samozřejmě závislý na vládních zakázkách. Ať už to jsou zakázky pro armádu, nebo třeba pro hasiče. Jedna z věcí, které Tatře ublížily, byla nestabilita. Co je Česká republika Českou republikou a má vlastní ministerstvo obrany, neustále se měnily jeho rozpočty – nahoru, dolů. Spíše dolů. Z roku na rok. Když ovšem firma začne investovat do vývoje, hotový produkt bude mít třeba za pět nebo deset let. Měla by mít jistotu, že se plány zase nezmění.

Vaše asociace uvádí, že obranný průmysl potřebuje silnou ekonomickou diplomacii mnohem více než jiná odvětví…

Je to pochopitelné. Když budu vyrábět nábytek do kanceláří, ekonomickou diplomacii ani moc nepotřebuji. Stát mi může pomoci nějakou dotací účasti na mezinárodní výstavě, nebo si ministr vybaví kanceláře mým nábytkem a bude ho všude chválit. Dojednávání obchodu nicméně závisí především na mých schopnostech. Pokud ale Česko nebude mít podepsanou dohodu o obranné spolupráci s určitou zemí, bude se zdejšímu průmyslu velmi těžko cokoliv prodávat tamnímu ministerstvu obrany. Je tu ale i další důvod, proč je ekonomická diplomacie důležitá. Mnozí si myslí, že mezinárodní obchod funguje na bázi rácia. Jenže na světě je spousta zemí, kde jsou na prvním místě emoce a až na druhém racionální uvažování. A už jenom to, že tam přiletí náš prezident, premiér nebo ministr obrany, povzbuzuje pozitivní emoce vůči České republice.

Jaké jsou hlavní exportní trhy? Podle statistik mezi největší partnery českého obranného průmyslu v minulosti patřily země jako Irák, Vietnam a Nigérie…

Žádná země nepřesahuje 10 procent.  Není tu tedy nějaký vyloženě dominantní trh. Irák dosáhl zhruba deseti procent, protože se tam vyvážely právě letouny L-159. Jedna velká zakázka vám může statistiku dočasně hodně ovlivnit. Celkově ale platí, že náš export je velmi diverzifikovaný. Jsem rád, že tomu tak je. Vyvážíme do více než 110 zemí, ale těch důležitých trhů je tak patnáct. Zhruba padesát procent českého exportu v této oblasti připadá na deset zemí. Část vývozů se týká produktů, které si chce někdo otestovat. To se týká zvláště Spojených států.

Spojené státy jsou ale docela důležitý trh, nebo ne? Například Česká zbrojovka tam v minulosti realizovala akvizici…

To se ale netýkalo zbraní pro armádu. Musíme si uvědomit, že zhruba čtyřicet procent celosvětových výdajů na zbrojení připadá na Spojené státy.  Americké ozbrojené síly přitom nakupují z 98 procent přímo ve Spojených státech. Platí tam totiž zákon Buy American, kupuj vše americké. Z těch zbylých dvou procent pak ještě většina připadá na Velkou Británii. Všem ostatním už pak zbývá jenom malinká část trhu. Vzhledem k celkovému objemu amerických výdajů to ale pořád může být zajímavé. Některé naše zbrojovky se ale spíše dokáží uplatnit v dodávkách pro jiné instituce než Pentagon. Například česká firma Sellier&Bellot dodává střelivo pro policii.

USA ale nejsou jedinou zemí, která podporuje vlastní průmysl. I jinde je asi složité dostat se k zakázkám pro armádu?

Určitá šance může být v dodávkách pro speciální síly. České útočné pušky Bren si například koupily francouzské speciální síly. Speciální síly pochopitelně chtějí to nejlepší a když si o to řeknou, tak se jim to prostě dá. Pokud ale jde o dodávky pro celou armádu, v tomto masovějším měřítku jednotlivé státy hájí zájmy domácího průmyslu. Pro mě je nepředstavitelné, že bychom dodali útočné pušky pro standardní jednotky francouzské armády. Přístup francouzské vlády je v tomto podobný jako té americké.

JAN ŽIŽKA

 

Diskuse s ekonomy během porady ekonomických diplomatů