SEVERŠTÍ INOVÁTOŘI

Evropské severské země pravidelně obsazují přední příčky v žebříčcích inovátorských států. Švédsko si například vysloužilo přezdívku „továrna na jednorožce“ – díky vysokému počtu startupů, které dosáhly miliardových tržeb v dolarech. Symbolem jejího úspěchu jsou novodobé značky jako Skype, Spotify nebo Minecraft. Z pohledu průmyslové země jako Česko ovšem může být zvlášť inspirativní také inovativní přístup k tradičním odvětvím jako energetika, ocelářství nebo strojírenský průmysl.

Rozvoj elektromobility inspiroval Švédy k výstavbě největší evropské továrny na baterie Northvolt. Foto: Shutterstock

V severošvédském městě Skelleftea vyrůstá největší evropská továrna na baterie Northvolt, kterou se rozhodli vybudovat dva bývalí manažeři Tesly – proslulé firmy amerického podnikatele Elona Muska. Vsadili na to, že vzhledem k rozvoji elektromobility poroste na našem kontinentu poptávka po bateriích, které nebude nutné dovážet přes celou Asii z Číny, Japonska nebo Jižní Koreje.

Evropané v tomto ohledu zaspali. „Švédové se chopili příležitosti v době, kdy si evropští průmyslníci i politici uvědomili závislost na dovozu baterií z Asie,“ upozorňuje český ekonomický diplomat ve Stockholmu Jan Buben. Zatímco se jinde ještě pořád odehrávaly nekonečné diskuse, jestli elektromobilita má smysl nebo ne, Švédové se rychle postavili do čela nového evropského proudu.

Jde o jeden z nejnovějších příkladů toho, jaké myšlení dnes převažuje ve švédských firmách. „Snaží se maximálně využít moderních trendů. Tento přístup není primárně forsírovaný vládou, i když má její podporu,“ dodává Jan Buben, který je také zástupcem českého velvyslance. Tlak na inovace přichází ze samotných firem. Projekt Northvolt sice nepatří k tomu nejvyššímu „high-tech“, kterým se severská země může pochlubit, ale Švédové předpokládají, že podobné projekty obvykle nastartují další vývoj. Město Skelleftea, jež v minulosti prosperovalo díky nedalekému, již opuštěnému zlatému dolu, tak získává novou vizi – může se stát centrem nového švédského vývojového centra pro elektromobilitu. Do projektu se rozhodla investovat automobilka Volkswagen nebo Evropská investiční banka.

Vodík místo uhlí

Další příklad nabízí průmyslový obor, který patří mezi nejtypičtější odvětví „staré ekonomiky“ – ocelářství. Švédské ocelárny SSAB vsadily společně s těžařskou společností LKAB a energetickou firmou Vattenfall na výrobu oceli bez využívání fosilních zdrojů. Jejich společná iniciativa HYBRIT spočívá v nahrazení koksu a uhlí vodíkem, který má do budoucna hrát důležitou roli také v celé švédské energetice. Zúčastněné firmy chystají s podporou Švédské energetické agentury výstavbu vodíkového zásobníku a hodlají také využívat elektřinu z čistých zdrojů. Navzdory mnoha pochybnostem Švédové předpokládají, že se časem podobné investice vyplatí – už vzhledem k sílícímu tlaku na omezování emisí skleníkových plynů v Evropě, který nejspíš povede třeba i k dalšímu zdražování emisních povolenek.

Podobnou cestu od tradičního odvětví – v tomto případě těžby ropy a plynu – k novým příležitostem se snaží najít také sousední Norsko. Někdejší podmořská naleziště surovin mají sloužit k ukládání oxidu uhličitého. Právě Norové se tak stávají „pionýry“ další, rovněž hodně zpochybňované technologie CCS (Carbon Capture and Storage, zachytávání a skladování uhlíku). Vycházejí ovšem z předpokladu, že bez ní se svět jen stěží přiblíží vyhlašovanému cíli uhlíkové neutrality.

„Může se stát, že sázka na určitou technologii se časem ukáže být slepou uličkou. To ale ještě neznamená, že severské firmy na inovacích mezitím nevydělají,“ říká Jan Buben. Snaha být průkopníkem ve svém oboru je typická také pro finské společnosti. „Finové až fanaticky zkoumají možnosti různých inovací,“ uvádí ekonomický diplomat a zástupce velvyslance v Helsinkách Jaroslav Mandys. A tamní firmy v tomto ohledu mají silnou podporu vlády. Ta je ochotna podpořit nadějné projekty s vědomím, že ne všechny nakonec budou komerčně úspěšné.

Ekologický realismus

Finové se stávají průkopníky i v odvětví, které by podle státní energetické koncepce mělo mít nadějnou budoucnost také v Česku – v jaderné energetice. Zatímco v tuzemsku neutuchají spory kolem budoucího hlubinného úložiště jaderného odpadu, Finové ho staví a jsou v tomto ohledu už nejdál na světě. „Většina Finů považuje jadernou energetiku za čistý zdroj, vztah k ní je tady podobný jako v Česku,“ poznamenává Jaroslav Mandys. Ani stavba dalších jaderných reaktorů tak není v žádném rozporu s pověstí národa, který má mimořádně silný vztah k životnímu prostředí. Ten ale Finové dokáží podle Jaroslava Mandyse výborně skloubit právě s rozvojem a využíváním nejvyspělejších technologií (více zde).

Postoj k jaderné energetice se příliš neliší ani ve Švédsku, i když tato země v současné době žádný nový reaktor nestaví. „I tady diskuse o budoucnosti jádra připomíná tu českou. Švédové se stále více přiklánějí k tomu, že jaderná energetika bude po roce 2040 pokračovat,“ vysvětluje Jan Buben. Pokud se prokáže, že obnovitelné zdroje veškeré potřeby švédské energetiky nepokryjí, převáží podle něj racionální přístup k jádru: „Švédové nejsou ekologičtí demagogové.“

Švédsko je tradiční průmyslovou zemí, jejíž struktura ekonomiky se v mnohém podobá té české. Je tu podle Jana Bubna poměrně velká šance, že si česká firma najde partnera v odvětvích jako strojírenský, chemický nebo farmaceutický průmysl. Příklad Škody Transportation, která má svou dceřinou společnost ve Finsku – výrobce tramvají a vlaků Škoda Transtech, ale ukazuje, že příležitosti se mohou rýsovat i v tamním strojírenském průmyslu. Inovace se rodí třeba také díky tamním klimatickým podmínkám. „Vlak, který jede několik set kilometrů z jižní do severní části Skandinávie, se musí často během několika hodin vyrovnat s obrovským rozdílem teplot,“ říká šéf Škody Transportation Petr Brzezina. (Více zde.)

Historické kořeny

Z historického hlediska není současné nastavení inovačního prostředí v severských zemích úplnou samozřejmostí. Švédská ekonomika se před rokem 1990 vyznačovala silně regulovaným hospodářstvím, jednotlivým odvětvím dominovaly monopoly. V devadesátých letech minulého století přišla finanční krize, na kterou vláda reagovala řadou reforem, jejichž cílem bylo posílit hospodářskou soutěž. Švédská deregulace navíc přišla v době nástupu internetové ekonomiky. Právě zde je možné hledat kořeny dnešní startupové kultury.

„Díky reformám z devadesátých let pak Švédové relativně dobře ustáli globální krizi na konci minulého desetiletí,“ upozorňuje Jan Buben. Tato krize naopak silně zasáhla Finsko. V té době už se dostávala do problémů firma, která v předchozích letech hrála zásadní roli v tamní ekonomice – někdejší světová jednička ve výrobě mobilních telefonů Nokia. „Podíl Nokie na hrubém domácím produktu Finska dosahoval až 4,5 procenta, dnes se pohybuje kolem 0,5 procenta,“ přibližuje Jaroslav Mandys dopady ústupu Nokie ze scény. A následky hospodářské krize podle něj pociťovalo Finsko ještě dlouho. Až loni se tamní ekonomika po desetileté restrukturalizaci znovu dostala na úroveň roku 2009.

„Kvůli pádu Nokie se na dlažbě ocitly tisíce vzdělaných lidí, ale právě díky tomu také vzniklo hodně startupů,“ dodává Jaroslav Mandys. A změnilo se i to, jak Finové vnímají budoucnost ekonomiky. Zatímco před deseti lety chtěla většina finských studentů pracovat ve velkých korporacích, dnes více než polovina uvažuje o založení vlastního startupu.

JAN ŽIŽKA

 

Vstup na chorvatský trh