PŘEKÁŽKOVÝ BĚH ČESKÝCH STROJAŘŮ

Dobře zvládnout start závodu a pak umět zabrat v cílové rovince. Právě v těchto dvou fázích se do značné míry rozhoduje o tom, jak velký bude úspěch českého exportéra na zahraničních trzích. Na začátku jde o kvalitu výzkumu a vývoje, který předchází samotné výrobě. Na konci by v ideálním případě měla být dodávka kvalitního finálního produktu (nikoliv pouhé subdodávky), podpořená schopnými obchodníky a marketéry.

Moderní hydraulická laboratoř v Blansku ověřuje modely turbín pro Evropu, Asii i Ameriku. Foto: ČKD Blansko Engineering

A jaká je realita? Někdy úplně opačná. „České strojírenství se od devadesátých let často zaměřovalo na výrobu s nižší přidanou hodnotou. Vznikala tu ekonomika námezdní síly, firmy vyráběly podle cizí výkresové dokumentace,“ říká podnikatel Martin Wichterle. Situace se podle něj postupně zlepšuje.

Příkladů kvalitního výzkumu i finálních dodávek špičkových produktů, které mohou inspirovat další české výrobce, je ale naštěstí v tuzemsku pořád dost. Jeden úspěšný příběh nabízí sám Martin Wichterle – jeho firma Wikov vyváží sofistikované průmyslové převodovky.

Výzkum vodních turbín

Do světové historie vodních turbín napsala svou kapitolu také jižní Morava. Rakouský inženýr Viktor Kaplan se na začátku minulého století na vysoké škole technické v Brně zabýval výzkumem, který vedl k vynálezu nového typu vodní turbíny. Další část příběhu nedlouho poté začalo psát i další jihomoravské město Blansko.

První hydraulickou laboratoř vybudovali v Blansku ve dvacátých letech na tamní řece Punkvě. V roce 1927 se blanenské strojírny staly součástí proslulého československého koncernu Českomoravská – Kolben – Daněk (ČKD). Na výzkum a vývoj v někdejším strojírenském podniku ČKD Blansko dnes navazuje společnost ČKD Blansko Engineering.

O budoucnost svého oboru nemá ředitel tamního výzkumu a vývoje Aleš Skoták žádné obavy: „Všem je jasné, že bez vývoje by jednoduše nebyly projekty.“ ČKD Blansko Engineering se díky svým inženýrům podílelo na modernizaci proslulé přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně v Jeseníkách, na dodávkách velkých závlahových čerpadel do Indie nebo na rekonstrukcích vodních elektráren v Rakousku. Inženýři z Blanska spolupracují se slovinským výrobcem turbín Litostroj Power, společně tvoří průmyslový pilíř nadnárodní skupiny ENERGO-PRO se sídlem v Praze.

Světová špička

Za obrovský úspěch v Blansku považují zakázky, které se firmě podařilo letos získat v Rakousku. Češi a Slovinci totiž musí počítat s tvrdou konkurencí v německy mluvících zemích. Firmy ze skupiny ENERGO-PRO patří do světové špičky, mezi světovými lídry v tomto oboru najdeme také rakouský Andritz, německý Voith nebo americkou GE, která převzala příslušnou divizi francouzského Alstomu.

Blanenské firmě se před několika lety vyplatila investice do moderní hydraulické laboratoře. Aleš Skoták vzpomíná, že už před více než patnácti lety se mluvilo o nahrazení laboratoří čistě počítačovými modely. „Všude na světě se ale ukazuje, že vývoj nových řešení pro větší projekty je nutné zajistit nejen odborníky využívajícími špičkový software, ale i následným ověřením parametrů a chování vodních strojů – ve zmenšeném měřítku na modelech v laboratoři,“ upozorňuje Aleš Skoták.

K tradičním chloubám českého strojírenství ostatně patří nejenom vodní turbíny. Plzeň si díky více než stoleté historii vývoje a výroby široké škály parních turbín dnes může pochlubit globálním centrem výzkumu přední světové firmy – korejského Doosanu.

Přehnaná očekávání?

Na zajímavý výzkum a vývoj v další tradiční oblasti českého strojírenství – výrobě obráběcích strojů – upozornil v nedávném rozhovoru pro TECH MAGAZÍN ředitel Svazu strojírenské technologie Oldřich Paclík. Ústav výrobních strojů a zařízení (RCMT) na pražském ČVUT vyvinul společně s firmou Kovosvit MAS moderní hybridní stroj – pětiosé obráběcí centrum, které umožňuje kombinovat navařování, tedy aditivní výrobu, a obrábění.

Paclík ovšem zároveň varuje před nadměrnými očekáváními. „Nelze očekávat, že se tyto pokročilé technologie budou používat v běžné výrobě. Jsou totiž velmi drahé a určené spíše pro vybrané typy výroby se speciálními požadavky,“ uvedl Oldřich Paclík. Důležité tedy je, zda se pro takové stroje najde dostatečný okruh zákazníků.

A jak to dnes na druhé straně vypadá, pokud jde o vybavení českých firem moderními stroji? Tuzemské společnosti – ostatně stejně jako jejich konkurenti v zahraničí – v tomto ohledu řeší poměrně složitý rébus. Na jedné straně musejí směřovat k co nejvyšší úrovni informatiky, kybernetiky a nákupu nejmodernějších strojů, na druhé straně ale musejí reálně zvažovat své finanční možnosti.

Vhodné načasování investic

„V investicích do nových strojů jsou velmi opatrné i přední světové firmy typu Siemens,“ říká v rozhovoru pro časopis MED Jiří Šmondrk, generální ředitel společnosti Doosan Škoda Power. „Nekoupíte si nádherný a sofistikovaný stroj typu Ferrari mezi auty, když víte, že vám žádný lepší byznys nezajistí. Musíte neustále přemýšlet o své konkurenční schopnosti a načasovat další investice tak, aby se vám skutečně vyplatily,“ vysvětluje Jiří Šmondrk.

Generální ředitel Doosanu Škoda Power je přesto přesvědčen, že plzeňská firma má velmi moderní stroje – a to i ve srovnání s výrobními provozy v sousedním Německu. „Rozhodně nemáme problém s tím, že bychom měli zastaralé stroje nebo zastaralé systémy. Někdy mám naopak obavu, že jsme až přesystémovaní a čelíme obrovskému množství dat,“ dodává. Klíčová je proto podle Šmondrka automatizace v oblasti nakládání s daty – jde o to, aby zaměstnanci dokázali data využívat k efektivnímu řízení projektu.

 

Přínos leteckého průmyslu

Když je řeč o strojírenském průmyslu, mnozí ho vnímají odděleně od dalších oborů, které se postupem času zformovaly do samostatných odvětí – ať už jde o automobilový průmysl, nebo kupříkladu letecký průmysl. Faktem ovšem je, že výzkum a vývoj ve všech těchto jednotlivých segmentech ovlivňuje schopnost firem hledat inovativní řešení v celém strojírenství – v jeho širokém pojetí.

Zatímco automobilový průmysl je dlouhodobě pilířem české ekonomiky, nadějné oživení zaznamenává výroba a export českých proudových letounů – tedy odvětví z okruhu těch, která je možné označit za nejvíce „high-tech“. Jak uvádí italský manažer v tomto oboru a dnes výkonný šéf Aera Vodochody Giuseppe Giordo, sázka na výrobní programy, kterým předchází silný vlastní výzkum a vývoj, se stala pilířem nové strategie této tradiční české firmy.

Na jedné straně jde o vývoj spojený s novou generací vlastních letounů, protože Aero hodlá dál vyrábět novou generaci vojenských letadel L-39 a L-159. Právě možnost významně se podílet na vývoji se ovšem stala hlavním kritériem, když ve Vodochodech posuzovali, v jakých mezinárodních projektech výrobních kooperací hodlají pokračovat a v jakých nikoliv. „Zvažovali jsme i to, jestli máme v rámci těchto výrobních programů přímé vztahy s finálním výrobcem,“ zdůrazňuje Giuseppe Giordo.

Aero se účasti v řadě – z hlediska vlastního vývoje méně zajímavých – výrobních programů vzdalo, ale dál pokračuje ve vývoji a výrobě dílů pro letadla Bombardier nebo KC-390 brazilské společnosti Embraer. Firma z Vodochod ovšem hledá silné mezinárodní partnery i pro svá vlastní letadla – v případě letounu L-39NG se jím stává izraelská společnost IAI, která do něj dodá moderní avioniku a měla by pomoci s jeho uplatněním na zahraničních trzích.

Finální produkty

Tady už se dostáváme od výše zmiňovaného „startu celého závodu“ (výzkum a vývoj) k finální fázi – exportu. Spolupráce se silnými mezinárodními partnery je základním předpokladem úspěchu také dalších významných strojírenských firem na zahraničních trzích.

Na druhé straně představa, že by měly české firmy nutně dodávat například celé elektrárny jako za bývalého Československa, se v mnoha případech ukázala jako nereálná. Někdy dokonce i jako nebezpečná, jak dokládají krachující projekty tuzemských společností v Rusku nebo Turecku.

„Například převodovka je dostatečně finální produkt. Je jádrem pohonu jakéhokoliv stroje a je to technologicky velmi složitý výrobek,“ argumentuje Martin Wichterle. Podle majitele Wikovu je nutné si realisticky říct, že země naší velikosti těžko může být úspěšná jako finální dodavatel velkých tepelných elektráren nebo větrných parků.

„K tomu potřebujete obrovskou politickou podporu, ale také obrovskou finanční sílu. Je to samozřejmě velice složité i z hlediska řízení takových projektů, potřebného technologického zázemí. Osobně nevěřím tomu, že je možné to sem vrátit. A dokonce si myslím, že i socialistické Československo v tomto bylo poměrně unikátní,“ dodává Wichterle.

Bez pokory to nejde

Podobný názor prezentuje také generální ředitel Jiří Šmondrk z Doosanu Škody Power. „Víte, pracuji v této firmě už 30 let a během té doby mě mnoho lidí přesvědčovalo, že máme dělat dodávky na klíč. Jsem pro, ale musíme přesně vědět, co odpovídá našim možnostem,“ líčí Jiří Šmondrk svůj pohled na věc během rozhovoru v sídle firmy, které se nachází ve velkém škodováckém areálu v Plzni. Ten je dědictvím po někdejším slavném strojírenském podniku, jehož záběr sahal do mnoha různých odvětví.

Šmondrkem vedená firma se rozhodně nebrání takzvaným EPC kontraktům (Engineering, Procurement, Construction), tedy finálním dodávkám větších celků. Rozsah takového kontraktu ale musí vycházet z toho, jaké má firma know-how a finanční možnosti. „Máme před těmito kontrakty pokoru,“ říká Jiří Šmondrk. Doosan Škoda Power přebírá roli EPC kontraktora v dodávkách strojoven, nikoliv celých elektráren. I to je ale velmi zajímavý byznys. „Známe velmi dobře veškeré součásti strojovny, i když je všechny sami nevyrábíme,“ dodává generální ředitel.

Šmondrk potvrzuje, že Plzeňákům by podobná role seděla i v dodávkách sekundárního okruhu jaderných elektráren – tedy takzvaného turbínového ostrova.

Problémem některých českých firem, které se pustily do dodávek celých elektráren, bylo, že ve skutečnosti neměly potřebné schopnosti. „Slýchal jsem, že jde přece především o kvalitní práci, kterou dokáže odvést i česká firma. O to jde samozřejmě také, ale zároveň hrají roli celkové zkušenosti firmy v daném oboru i s uzavírám podobných smluv, schopnost najít vhodné dodavatele a správně definovat jejich podíl na celkové zakázce,“ upřesňuje Jiří Šmondrk.

Na rozdíl od řady pochybujících hlasů si nicméně Šmondrk myslí, že v Česku pořád je firma, která by se díky svým zkušenostem ze stavby elektráren dokázala ujmout jako EPC kontraktor i dodávky ještě většího celku – Škoda Praha.

Výhled český i světový

Jedno je jisté – čím větší je český podíl na konkrétní dodávce určitého celku – ať už jde o dodávku elektrárny, nebo třeba nemocnice či železnice, tím lépe pro zdejší ekonomiku i jednotlivé firmy. Žádná země, nemluvě o relativně malém Česku, ale nedokáže vyrábět vše. V dnešní době pokročilé mezinárodní dělby práce musí schopné firmy umět spolupracovat se zahraničními partnery. Ideální pochopitelně je, když se tito partneři stanou spíše subdodavateli než naopak. To se týká i těch nejsofistikovanějších produktů typu letadel.

„Neznám žádné letadlo na světě, které by bylo stoprocentně z jedné země, to prostě není možné. Týká se to dokonce i primárně amerických letounů,“ říká v této souvislosti Giuseppe Giordo. České technické schopnosti ale italský manažer Aera Vodochody hodnotí velmi vysoce. Česko je dnes podle něj konkurenceschopné díky kombinaci levnější pracovní síly a kvalitních technologií. Důležité je, aby do budoucna rostly paralelně mzdy i celková technologická úroveň.

Čeští strojaři budou muset umět překonat ještě mnoho překážek. „Nevidím ale žádný důvod, proč by měly české firmy zůstávat pouhými subdodavateli německých společností,“ zdůrazňuje Giuseppe Giordo.

JAN ŽIŽKA

 

Státní tajemník MZV Miloslav Stašek o prioritách ministerstva