Obranný export:

DOKÁŽEME NAVÁZAT NA SLAVNÉ TRADICE?

Slavná historie českých firem, které úspěšně dobývaly světové trhy… Ale také těžká období, kdy nebylo jasné, jak se vypořádají s existenčními problémy… O podobných příbězích by mohli vyprávět v řadě známých podniků tuzemského obranného průmyslu.

Češi oživují výrobu proudových letounů. Ilustrační foto: Aero Vodochody

Typickým příkladem je slavná automobilka Tatra, jejíž nákladní vozy po celá desetiletí nacházely uplatnění jak v armádách, tak v civilním sektoru. V posledních letech se podařilo zvládnout krizi z počátku tohoto desetiletí, kdy to s kopřivnickou firmou vypadalo velmi špatně, a tatrovky opět zamířily na světové trhy. Jednu z nejtěžších překážek bylo nutné překonat v Indii, kde česká vozidla tvoří pilíř tamní armády.

A právě indická kapitola tatrováckého příběhu ukazuje, jak je důležité, aby se české firmy mohly spolehnout na podporu ekonomické diplomacie. Miloslav Stašek – dnes státní tajemník ministerstva zahraničí – byl velvyslancem v Indii v letech 2010-2015. Zažil tak období, kdy Tatra na tamním trhu zažívala skutečně těžké období.

„Když jsem nastupoval na velvyslanecký post v Dillí, Tatra dodávala prostřednictvím státní firmy BEML zhruba 700 vozů ročně pro indickou armádu,“ vzpomíná Miloslav Stašek. To ale brzy skončilo, a naopak přišly tři roky, kdy Indové najednou zcela utnuli nejen dovoz samotných tatrovek, ale také veškerých náhradních dílů. Důvodem byla korupční kauza, je ale sporné, zda vůbec měla nějaký reálný základ. Faktem je, že o zakázku pro indickou armádu velmi silně usilovali místní konkurenti Tatry.

Česká ambasáda v Dillí se v té době snažila podpořit Tatru ve snaze opět prolomit ledy. Postupně bylo stále jasnější, že stejný zájem má také indická armáda. Nejdříve Indové opětovně povolili dovoz náhradních dílů, které potřebovali už proto, že během předchozích patnácti let nakoupili téměř 10 tisíc tatrovek. Také se ukázalo, že konkurenční dodavatelé nedokáží nabídnout stejně kvalitní vozidlo, které by se dokázalo tak dobře vypořádat jak s horským terénem v severních příhraničních oblastech, tak s pouští v západní části země.

V době, kdy velvyslanec Stašek v Indii končil, už byla situace mnohem optimističtější. Indická armáda v posledních letech opět sází na Tatry. „Byl to velmi příjemný pocit, když během vojenské přehlídky vidíte různé nástavby na podvozcích Tatry a hlasatel je ohlašuje slovy – přijíždí pýcha naší armády,“ líčí své zážitky Miloslav Stašek.

Strategický význam

Státní tajemník Stašek upozorňuje, že ekonomická diplomacie a podpora exportu v oblasti obranného průmyslu má zásadní strategický význam. České firmy díky vývozu na zahraniční trhy nejenom vytvářejí pracovní místa v tuzemsku, ale také se udržují ve finanční kondici, která jim umožňuje dále investovat do výzkumu, vývoje a zvyšovat technologickou úroveň českého obranného průmyslu. „To vše může být důležité v případě ohrožení národní bezpečnosti,“ uvádí státní tajemník.

O vysoké úrovni tuzemských technologií mluví také Jiří Hynek, prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu. „Český obranný průmysl vyváží finální produkty v oblasti high-tech,“ říká a dodává, že podobně technologicky vyspělých oborů zde příliš nemáme. Řada tuzemských zbrojovek navazuje na dlouholeté tradice vlastního vývoje a přichází s inovovanými produkty na úrovni absolutní světové špičky. Velkou nadějí do budoucna jsou například moderní proudové letouny z Aera Vodochody nebo nejnovější radiolokátory z pardubické společnosti ERA.

Určeme si priority

Náměstek ministryně obrany Jakub Landovský v této souvislosti zdůrazňuje, že nové příležitosti pro výzkum a vývoj v oblasti obranného průmyslu nabízí takzvaná stálá strukturovaná spolupráce (PESCO) v rámci Evropské unie. PESCO funguje od minulého roku, cílem je užší kooperace evropských zemí v oblasti bezpečnosti a obrany.

Náměstek Landovský nicméně varuje před představou, že díky takové spolupráci je možné očekávat jednosměrný příliv peněz z evropských fondů. Účast v PESCO především znamená silnější závazky jednotlivých států. Členské země by tedy měly zvyšovat celkové rozpočty na obranu – včetně příspěvků do evropských obranných fondů. Teď jde o to, aby pak Česká republika dokázala tyto fondy efektivně využít.

„Musíme mít jasnou představu o tom, jaké jsou ambice našeho průmyslu a jaký výzkum je z českého pohledu skutečně perspektivní,“ říká Jakub Landovský. Česko by se mělo v tomto ohledu soustředit na omezený počet klíčových priorit, které budou v souladu s reálnými možnostmi tuzemského výzkumu a vývoje. Právě národní shoda na prioritách je podle Landovského zásadním předpokladem k jejich prosazení na evropské úrovni.

Obranyschopnost země

Na širší souvislosti podpory obranného průmyslu a exportu poukazuje také Zdeněk Kubát, investiční ředitel finanční skupiny Penta. Kubát má v Pentě, která vlastní Aero Vodochody, na starosti také právě obranný průmysl.

„Pokud mluvíme o obranyschopnosti země v širších souvislostech, je její součástí také podpora obranného průmyslu,“ uvádí Kubát. I to je podle něj důvod, proč pro řadu zemí vůbec nepřichází v úvahu, že by nakupovaly zbraně jinde než od vlastních výrobců. „Podmínkou samozřejmě často je, že se tyto zbraně v dané zemi vyrábějí v dostatečné kvalitě a za přijatelnou cenu,“ dodává Kubát.

Na další možnost, jak podpořit obranný export, poukazuje Zbyněk Pavlačík, předseda sdružení Jagello 2000, které je hlavním organizátorem každoročních Dnů NATO v Ostravě. Pavlačík zmiňuje příklad, jak se před třemi lety rozhodla své firmy podpořit švédská vláda.

Švédsko – byť nečlenská země Atlantické aliance – bylo v roce 2015 partnerskou zemí Dnů NATO. Tamní armáda tehdy použila svých strategických přepravních kapacit k dopravě švédské pozemní techniky, včetně pásových bojových vozidel CV 90, do Ostravy. Navzdory poměrně vysokým nákladům za přepravu se Stockholm rozhodl během největší bezpečnostní a vojenské show v Evropě prezentovat to, v čem tamní obranný průmysl vyniká.

„Švédové se podílejí na programu NATO Strategic Airlift Capability, a k přepravě pozemní techniky tak mohli využít letoun C-17 z alianční základny v Maďarsku,“ vysvětluje Zbyněk Pavlačík. Nedokáže si nicméně představit, že by podobná forma podpory exportu byla možná také v Česku.

Pasivní radiolokátory VERA z Pardubic dodnes nemají ve světě konkurenci. Původně vojenská technologie nachází rozsáhlé uplatnění také v civilním sektoru. Ilustrační foto: ERA

Netušené možnosti

Zajímavý pohled na tuzemský obranný průmysl a export nabízí manažer, který má zkušenosti ze světového i českého trhu. Giuseppe Giordo působí déle než 30 let v leteckém průmyslu a vedl jednu z největších světových firem v oboru, italskou Alenii. Zhruba před dvěma lety se stal novým prezidentem a výkonným šéfem Aera Vodochody. Upozorňuje, že Češi někdy podceňují své možnosti.

„Bývalé Československo bylo školicím a tréninkovým centrem pro piloty z celého východního bloku. To jste, myslím, dosud dost podceňovali,“ říká Giuseppe Giordo. Tito bývalí piloti létali s českými letadly, znají Českou republiku, někteří z nich mluví česky. Často jsou z asijských zemí, které nyní přecházejí od východní k západní technologii. „V tomto ohledu mají české firmy včetně Aera Vodochody unikátní know-how. Znají obě technologie, západní i východní mentalitu,“ dodává italský manažer.

Také Giuseppe Giordo, podobně jako Miloslav Stašek i Jiří Hynek, tedy zároveň poukazuje na jednu velkou českou výhodu – schopnost tyto znalosti východní i západní technologie vhodně propojovat. To se týká také samotné výroby letadel. V minulosti tu podle Giorda byly dva zcela oddělené světy, vývoj v nich šel odlišným směrem. V něčem byla lepší západní technologie, v něčem východní.

„Východní letadla se vyznačovala celkovou robustností, snazší ovladatelností, dobrou aerodynamikou, přistávacími schopnostmi. Měla ale krátkou životnost motoru, avionika bývala zastaralá. My teď kombinujeme všechny výhody západní i východní technologie, nové součásti letadel mají mnohem delší životnost,“ uvádí Giordo.

Klidně i ve spacácích

Zdeněk Kubát přitom považuje za velmi důležité, aby čeští exportéři dokázali spolupracovat se zeměmi, které jejich výrobky odebírají. Dříve se podle něj mluvilo o offsetech, dnes funguje takzvaná industriální kooperace: „Partnerské země se chtějí podílet na servisu i výrobě.“

Podle Kubáta je tedy nezbytné poskytnout kupříkladu zemi, která odebírá české letouny, také funkční základnu včetně servisu a dodávek náhradních dílů. A právě tady se může projevit další česká výhoda. „V tomhle ohledu jsou Češi velmi flexibilní, dokáží improvizovat a když je potřeba, klidně i přespávat na místě ve spacácích. To Aero potvrdilo i při dodávce letounů L-159 do Iráku,“ zdůrazňuje Kubát.

„Je naprosto standardní, že zahraniční partneři ve výběrových řízeních vyžadují, abyste proškolil jejich pracovníky a vybudoval sklad náhradních dílů,“ uvádí také Jiří Hynek. Takové požadavky považuje za logické, odběratelé chtějí být do značné míry nezávislí: „Představte si, že se taková země dostane do válečného konfliktu a najednou by jí zahraniční firmy přestaly dodávat náhradní díly a zajišťovat servis. Tomu se chtějí všichni vyhnout.“

Shoda v rámci NATO

Giuseppe Giordo pak připomíná význam mezinárodní spolupráce už při samotném vývoji a výrobě: „Myslím, že v Česku v posledních desetiletích chybělo pochopení, jak funguje mezinárodní trh. Bez průmyslových aliancí s mezinárodními partnery se na zahraničních trzích neprosadíte.“ Giordo nesouhlasí s názorem, že by kupříkladu Američané mohli nějak komplikovat prodej letadel z Vodochod, které využívají americké motory. Upozorňuje, že cvičný letoun L-39 je takzvaně ITAR-free, což znamená, že k prodeji není zapotřebí souhlas amerického úřadu pro kontrolu vojenského obchodu (DDTC – Directorate of Defense Trade Controls).

„Především jsme ale se Spojenými státy a dalšími zeměmi členy stejných organizací. A je tady shoda v rámci NATO, na které trhy je a na které není možné prodávat. Pokud nám někdo nabídne, abychom prodávali letadla L-39NG nebo L-159 do zakázaných zemí, budeme těmi prvními, kdo sami řeknou, že to není možné,“ říká Giuseppe Giordo. Taková shoda je podle něj jedním ze základních předpokladů mezinárodní spolupráce.

Potřebná rovnováha

Na potřebu najít správnou rovnováhu mezi zapojením do mezinárodní spolupráce a rozvojem vlastního výzkumu i vývoje poukazuje Jiří Hynek. Situace se může lišit i podle toho, o jaké odvětví obranného průmyslu jde.

„Když se podíváme na elektrotechnický průmysl, jeho součástková základna je samozřejmě mezinárodní. Bez ní se neobejdete,“ uvádí Hynek. Podíl subdodavatelských komponent ze zahraničí u českých obranných elektrotechnických výrobků nicméně až tak vysoký není.

Jiná situace je ve vojenském automobilovém průmyslu. Ten už silně zasáhla globalizace. „Výrobce se pochopitelně už z ekonomických důvodů často snaží najít díly, které se vyrábějí sériově. Nebudete si dělat vlastní brzdové destičky,“ argumentuje Hynek. Přesto je podle něj možné si i v tomto oboru uchovat významný podíl vlastního výzkumu a vývoje.

JAN ŽIŽKA

 

Státní tajemník MZV Miloslav Stašek o prioritách ministerstva