Turecký med zhořkl: odvrácená strana rychlého růstu

Nejistoty kolem vývoje turecké ekonomiky, její přehřívání, a nakonec i kumulace hospodářských problémů se již dříve staly jedním z témat prezidentských a parlamentních voleb. Čitelným signálem bylo již březnové snížení ratingu Moody´s z Ba1 na Ba2, zhoršení klasifikace rizika OECD ze 4. na 5. stupeň, či přesouvání aktivit tureckých holdingů do zahraničí.

MARTIN TLAPA, náměstek ministra zahraničních věcí

Když se očekávaný pád v srpnu skutečně dostavil, svojí intenzitou přesto překvapil. Rozbuškou byla roztržka s USA. Bylo jasné, že turecké problémy mohou být překonány pouze přijetím tvrdších ekonomických opatření, především zvýšením úrokových sazeb a přísnější fiskální disciplínou. A tato opatření by hlavně měla být signálem pro povzbuzení dalších ekonomických reforem. 

Růst v „čínském tempu“

Turecký růst v „čínském tempu“, který v posledních letech dosahoval kolem 7 % ročně. byl na první pohled impozantní. Podle všeho ale platí, že ne vše, co se třpytí, je zlato. Turecká ekonomika je zranitelná vlivem hned několika zásadních faktorů. Deficit běžného účtu platební bilance v poměru k hrubému domácímu produktu dosahuje 5, 4 %, což vyplývá z potřeby externího financování a nízké míry úspor. Turecká lira je citlivá na to, jak celosvětově ubývá likvidity vzhledem k rostoucím úrokovým sazbám v USA. To také znamená, že turecké firmy, které jsou zadlužené v cizí měně, pociťují v kombinaci s napětím ve vztazích s USA a s nedůvěrou trhu důsledky odlivu kapitálu a jeho stále nákladnější dostupnost.

K tomu připočítejme debaty o nezávislosti centrální banky. Prezident Erdoğan v ostrém projevu popsal úrokové sazby jako „matku a otce ďábla“, které využívají finanční trhy proti tureckým podnikatelům. Nutno však dodat, že to byla turecká vláda, která již od počátku roku uskutečňovala expanzivní fiskální politiku, a to především aby získala přízeň voličů před volbami. Proti zvýšení úrokových sazeb, jež by posílilo pozici liry a snížilo inflaci, nadále neoblomně stál prezident, který se obával zpomalení růstu HDP, spotřeby, a tedy i snížení zaměstnanosti.

Přestože turecká reakce na ekonomické problémy byla spíše opatrná až kosmetická, zdálo se, že se turecká měna přece jen zotavovala. Navzdory hysterii finančních trhů a spekulacím o přelévání krize na další regiony by volatilita turecké měny neměla mít zásadní dopad ani na rozvíjející se trhy, ani na Evropskou unii. A to ani na jižní křídlo eurozóny, na které je turecký bankovní sektor nejvíc navázán. Problémy turecké ekonomiky a měny však určitě v budoucnu jen tak neustanou. Alespoň ne do té doby, než Ankara přistoupí k zásadním hospodářským reformám.

Roztržka nebo rozbuška?

Napětí mezi Tureckem a jeho tradičními spojenci, jako jsou EU a USA, bylo v posledních měsících nebývale vysoké. Za zvyšováním tenze mezi USA a Tureckem původně stály především spory o roli různých skupin v syrské občanské válce. K eskalaci krize přispělo i americké odmítnutí vydat Turecku klerika Fethullaha Gülena, jehož turecký prezident Erdoğan viní z přípravy pokusu o puč v roce 2016. Turecko naopak odmítalo do USA vydat zadržovaného evangelického pastora Andrewa Brunsona, což americký prezident Trump použil jako jednu ze záminek k uvalení srpnových sankcí.

V srpnu americká státní pokladna uložila sankce na turecké ministry vnitra a spravedlnosti.  Následné zdvojnásobení celních sazeb na dovoz oceli a hliníku do USA poslalo tureckou liru na horskou dráhu. Velká gesta, silná slova a vzájemná odvetná opatření však zasáhla export pouze v hodnotě cca 1 miliardy dolarů na obou stranách. Rozkol proto nebyl důvodem, ale spíše jedním z faktorů, které vedly k propuknutí tureckého měnového pádu.

Hledání starých spojenců

Politická reakce Turecka byla rychlá a vypjatá. Ankara však znovu objevila některé staré spojence. V zájmu uklidnění situace na trzích se na podporu Turecka postavily evropské země v čele s Německem a Francií, bez velkého překvapení pak také trojice zemí zasažených sankcemi ze strany Washingtonu či jeho spojenců – Rusko, Írán a Katar. Podpora ze strany EU a oznámení o katarských investicích ve výši 15 miliard dolarů pomohly finanční trhy alespoň dočasně uklidnit. Pro investory a hospodářské partnery Turecka ale bude zásadní, jak se bude vyvíjet kupní síla a schopnost tureckých společností splácet úvěry u evropských bank.

Zachování politicko-ekonomické spolupráce se sankcemi zasaženými Ruskem a Íránem Erdoğanovi pomáhá vytvářet dojem protibloku vůči Washingtonu. Dočasné pokračování „pěstního“ souboje mezi Erdoğanem a Trumpem je také vlastně domácí politikou obou politiků směrem k dalším volbám. Ty komunální čekají Turecko opět v  roce 2019, Spojené státy již v listopadu 2018. V tomto kontextu lze od obou čekat typické vysokorychlostní politické „přemety“.

Příležitost pro Evropu?

Vyhrocení obchodní a psychologické války mezi USA a Tureckem, stejně jako související nervozita, která postihla finanční trhy v EU a řadu „emerging markets“, se mohou zároveň stát přirozeným impulsem pro nová jednání mezi EU a Tureckem.  Ta dlouhodobě přešlapují na místě. A není divu. EU i Turecku jde o hodně. V Turecku působí přes 22 tisíc zahraničních podniků, na které připadá polovina exportu ze země. Negativní vývoj turecké ekonomiky by měl zcela určitě přímý negativní dopad na zájmy Německa a dalších členských zemí EU.

Pro Českou republiku je Turecko významnou zemí v řadě zásadních oblastí – od bezpečnosti a migrace až po zajímavé ekonomické projekty. Proto i naše zahraniční politika bude vedena v duchu povzbuzování reforem, které umožní dlouhodobý udržitelný ekonomický růst v Turecku. A v duchu dialogu s Evropou, který povede ke snížení napětí v regionu a také prosazování našich vlastních zájmů.

MARTIN TLAPA, náměstek ministra zahraničních věcí

 

Státní tajemník MZV Miloslav Stašek o prioritách ministerstva